Křesťané Kuřim

Blog

Nebezpečí pragmatismu v církvi

Všude je lhostejnost.

Nikoho nezajímá, jestli to, co je kázáno, je pravda nebo ne.“ Ch. H. Spurgeon

 

Spurgeon byl jedním z kazatelů, kteří se nebáli stát pevně za pravdou Božího slova, bez ohledu na to, jestli mu to v dané chvíli přinášelo výhody nebo nevýhody, úspěch nebo neúspěch.

 

Věřící dnes čím dál častěji hledají rychlé a jednoduché řešení pro závažné duchovní problémy, které se z hlediska věčnosti jeví jako zásadní.

 

Stále více služebníků v církvi dnes přizpůsobuje službu ryze lidským potřebám. Často ale přehlížejí fakt, že lidé touží naplnit především své pozemské potřeby. Měřítkem úspěchu se pak stává to, zda jsou nebo nejsou lidské potřeby skrze církevní službu uspokojovány.

 

Ale i církevní vedoucí podléhají touze po naplnění svých lidských potřeb, kupříkladu chtějí dosáhnout úspěchu ve službě. Za úspěch se tak považují věci, které jsou viditelné, a nikoli ty, které zůstávají skryté.

 

Měřítkem úspěšnosti se může stát například počet členů místního sboru, v kontrastu s tím, kolik pravých učedníků Kristových je mezi nimi (Lukáš 14:25-35), nebo počet a rozsah aktivit pořádaných místním sborem, s tím, že jejich pořadatelé spoléhají na to, že Pán už jim při jejich práci nějak požehná. Naopak podřizování se Boží vůli, která je nám zjevená v Písmu, ustupuje do pozadí, a to může v důsledku vést k tragickým koncům (Matouš 7:21).

 

V takových podmínkách a při takovém smýšlení se pravda Božího slova bude zákonitě stávat čím dál více něčím relativním a v horším případě nepřátelským. Proč?

 

Protože pravdu budou lidé relativizovat, nebo dokonce odstraňovat ve chvíli, kdy bude stát v cestě za dosažením jejich potřeb, za dosažením viditelného úspěchu a stanovených cílů.

 

Věci, které slouží k dosažení vlastních potřeb, úspěchu a cílů, budou mít větší váhu nežli Boží pravda. V církvi poté převezme vůdčí roli pragmatismus, a nikoli Bůh, který zjevuje svou vůli skrze pravdu svého slova – Bibli.

 

V jednom musí mít věřící jasno: Boží pravda a poznání Boží vůle nejsou určeny tím, co funguje nebo nefunguje. Boží pravda a Boží vůle jsou naopak určeny následujícím kritériem: Je, nebo není to či ono v souladu s tím, co říká Bible?

 

Pro pragmatismus v učení Pána Ježíše a apoštolů není místo. Neboť pragmatismus mimo jiné učí to, že pokud metody přinášejí pozitivní odezvu, pak pozitivní výsledky nějakým způsobem potvrzují, že Bůh metodám, které slouží dané věci, vlastně žehná.

 

Jenomže pravda Božího slova často nepřináší pozitivní odezvu. Naproti tomu překrucování Božích pravd stejně jako zcela zjevné satanovy lži pozitivní odezvu často vyvolávají. A Boží slovo nás učí, že byli, jsou a budou velmi efektivní (2 Tes. 2:7-10, 2 Tim. 4:3-4).

 

V Bibli je také mnoho příkladů, kdy byla Boží pravda odmítnutá zdrcující většinou lidí. Uveďme jeden za všechny:

 

Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Přemáhal jsi mě a zdolal. Celý den jsem na posměch, všichni se mi posmívají. Protože pokaždé, když promluvím, křičím a vyhlašuji: Násilí a zkáza. Ano, Hospodinovo slovo se mi stalo zdrojem potupy a pošklebků po celý den. Řekl jsem si: Už ho nebudu připomínat, ani mluvit v jeho jménu, ale jeho slovo se stalo v mém srdci jakoby planoucím ohněm zadržovaným v mých kostech. Namáhal jsem se ho v sobě zadržet, ale nedokážu to. Vždyť slyším šeptání mnohých: Všude kolem hrůza. Udejte ho, udáme ho. Všichni moji důvěrní přátelé čekají na můj pád: Možná se dá svést, pak ho zdoláme a pomstíme se mu. (Jeremjáš 20:7-10 čsp)

 

Pragmatismus jako určující měřítko toho, co je a co není Boží práce, je jen dalším způsobem, jak se nás satan snaží oklamat. Vede nás k podlomení důvěry v pravdu Božího slova a následně k tomu, abychom vzali věci do svých rukou. To je dobře známá satanova strategie, která vždy spočívala v pokoušení člověka k tomu, aby uvěřil svým vlastním tužbám, citům a metodám, místo toho, aby důvěřoval pravdě Božího slova. Takto se zrodil i první hřích.

Nepravda je jako sněhová koule: čím déle ji valí, tím je větší.” Martin Luther

 

Navzdory tomu, jak nebezpečný pragmatismu je a jak velkou měrou se rozchází s učením Písma, šíří se v dnešní církvi nebezpečně rychle. Děje se tak přitom často velmi nenápadně, pod rouškou láskyplných motivů, zbožných prohlášení a Biblických frází vytržených z kontextu.

 

Bohužel ne každý věřící si je vědom tohoto nebezpečí. Dokonce ani ti, kdo jsou v církvi ve vedoucích pozicích.

 

Ten, kdo chce sloužit Pánu Ježíši, musí ale počítat s tím, že pravda Božího slova bude odmítaná, nebo že dokonce vyprovokuje pronásledování. Tuto realitu znal dobře náš Pán Ježíš, apoštolové, starozákonní proroci i prvotní církev. Apoštol Pavel píše v podobném duchu:

 

Jedněm jsme smrtelnou vůní ke smrti, druhým jsme vůní života k životu.

 

A k tomu hned dodává:

 

Kdo je ale k takové službě způsobilý? My na rozdíl od mnohých nekupčíme s Božím slovem, ale mluvíme před Boží tváří v Kristu z upřímných pohnutek, z Božího pověření. (2 Korintským 2:16-17 čsp)

 

Apoštol Pavel každého, kdo se chce podílet na této službě, nepřímo podrobuje otázce. Jsi k této službě způsobilý? Jsi jedním z těch, kdo dokáže odolat pokušení a nekupčit s Božím slovem? Mnozí to totiž dělají. Mnozí používají Boží slovo jen k tomu, aby je dovedlo k jimi vytyčenému cíli, aby naplnilo jejich vlastní tužby.

 

Apoštol Pavel ale poté, co v 3. kapitole popisuje, jakou službu mu Bůh svěřil, pokračuje takto:

Odmítáme hanebné tajnůstkaření, vychytralé praktiky a překrucování Božího slova. Místo toho jasně říkáme pravdu před Bohem a každý, kdo má svědomí, to může sám uznat. Pokud je naše evangelium pro někoho zahalené, je to pro ty, kdo hynou.(2 Korintským 4:2-3 čsp)

 

Tady vidíme, že Boží slovo a pravda je v takových případech v ohrožení. Jestliže jde člověku na prvním místě o dosažení jeho vlastního cíle, ať už se tento cíl prezentuje jakkoli zbožně, pak se člověk ve vztahu k pravdě Božího slova uchyluje ke kompromisu. To potom vede (slovy apoštola Pavla) k tajnůstkaření, vychytralým praktikám a překrucování Božího slova.

 

Jak tedy může pragmatismus slavit takový úspěch v církvích, které prohlašují, že pravda Božího slova má nejvyšší autoritu nad životem věřícího?

 

Je to proto, že věřící vidí takový trend jako pozitivní a zbožný.

 

Funguje to asi takto. Jednotlivec nebo celá skupina věřících si vytyčí zbožný cíl. Kupříkladu „naším cílem je obrátit ke Kristu naše město“ nebo „cílem je dát zakusit lidem v našem okolí Boží lásku“, „dosáhnout jednoty církevních denominací“, „šířit Boží milosrdenství“ apod.

 

Tyto cíle opravdu jsou zbožné. Jenomže zbožné musí být také metody, které k dosažení těchto cílů vedou. Takové metody musí být v souladu s pravdou Božího slova, tím pádem i v souladu s Boží vůlí. Jinak jde o falešnou zbožnost.

 

Náboženství založené na lidské autoritě je bezcenné.” Ch. H. Spurgeon

 

Jestliže taková – řekněme – vize začne určovat metody, které by měly vést k jejímu naplnění, pak se zbožnost promění v pouhý pragmatismus, pak se ocitáme v pokušení, kterému snadno podlehneme, aniž bychom si povšimnuli, že zbožnost byla nahrazena pragmatismem coby důmyslnou metodu, jíž nás klame satan.

 

Dávejte si pozor, ať vás někdo neodvede jako zajatce skrze filozofii – prázdný svod podle lidské tradice, podle živlů světa, a ne podle Krista. (Koloským 2:7 čsp)

 

Pragmatismus pak převezme roli, kterou má mít Boží slovo. Věřící budou sice prohlašovat, že více milují, jsou milosrdnější, mají hlubší porozumění k potřebám lidí a jsou zbožnější, ale nepostřehnou, že už nejednají v souladu s Boží vůlí, která se zjevuje skrze pravdu Písma.

 

Pravda Božího slova se pak stane nepohodlnou v případě, že nevede k dosažení našich osobních „zbožných“ cílů a tužeb.

 

Jestliže kupříkladu není možné dosáhnout jednoty mezi církevními denominacemi na základě pravdy Božího slova a jednání podle této pravdy, pak proto, aby bylo dosaženo cíle, musí pravda ustoupit. Tak se objektivně v Písmu zjevená Boží pravda přehodnotí a upraví podle vlastních potřeb (slovy apoštola Pavla: překroutí se) nebo bude zatajena (případně zcela popřena). Na její místo nastoupí falešná „pravda“, s jejíž pomocí je možné dosáhnout stanoveného cíle. Anebo se popřením (zatajením) pravdy jednoduše odstraní to, co stálo v cestě vytyčenému cíli.

 

Pro ilustraci: Zůstaňme u příkladu, kdy je dosažení jednoty mezi církevními denominacemi naším „zbožným“ cílem. Jedna z překážek, která nám v tom brání, je to, že v jednom shromáždění se běžně mluví v jazycích bez překladu, kdežto ve druhém nikoli (1 Kor. 14:27-28). Jestliže ale naším „zbožným“ cílem je dosáhnout jednoty, pak musíme najít nějaký kompromis bez ohledu na pravdu Božího slova. Potom bude jasně vyjádřená pravda (14:28) buď ignorována, nebo překrucována. Například se vytrhne z kontextu verš 39: „A tak moji bratři, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky“ (1. Kor. 14:39 čps) a bude na něj, na úkor kontextu (14:28), kladen přílišný důraz.

 

Samozřejmě existuje také třetí možnost. Ale až k ní dojde, nebude třeba vytyčovat si podobné „zbožné“ cíle, nebude potřeba vynakládat pro sjednocení denominací jakékoli úsilí. Jednota mezi námi přirozeně nastane ve chvíli, kdy věřící sami Boží pravdu přijmou a budou podle ní jednat. Pragmatické řešení se dík poslušnosti Boží pravdě stane v tomto případě zcela bezpředmětným.

 

Bohužel v dnešní církvi se pragmatismus praktikuje v mnohem skrytějších formách. Pravda pak v důsledku ztrácí svojí rozhodující roli i v mnohem mírnější formě církevního pragmatismu, a to navzdory tomu, že rozhoduje v otázkách spásy (2 Tes. 2:9-12), že je sama Boží podstatou (Jan 14:17, 15:26, 16:13) a že bez ní není možné Boha uctívat a tedy ani mu sloužit (Jan 4:24).

 

Každý z nás, a zejména ti, kteří se podílí na vedení církve, si musí zodpovědět následující otázky: Chci, aby moje jednání a metody, kterými mohu Bohu sloužit, určovala moje osobní, nebo církevní vize? Chci jednat podle mnou stanovených cílů, které toužím naplnit a které se často jen tváří zbožně?

Nebo se chci s pokorou podřídit vůli našeho Pána Ježíše Krista, která je nám zjevená skrze pravdu Božího slova? A to i tehdy, když se mi zrovna nehodí na cestě k dosažení mé vize a mých vnitřních tužeb? Jsou to moje zbožné pocity a pragmatické závěry, které určují, co je správné, nebo se podřizuji pravdě Božího slova?

 

Stávám se pragmatikem, nebo miluji pravdu?

 

Varujme se pragmatismu! Neboť je jedním z mnoha způsobů, kterými nás satan klame. Varujme se falešné zbožnosti! Neboť nevede ke spáse. Varujme se kompromisů, pokud jde o pravdu! Neboť bez ní nemůžeme Boha ani uctívat ani mu sloužit.

 

Držme se pevně a v každém ohledu pravdy Božího slova a jednejme podle ní.

 

Neboť ačkoli žijeme v těle, nebojujeme podle těla. Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista. (2 Korintským 10:3-4 čsp)

 

Jirka Král

 

 

Jste zde: Hlavní strana Blog Nebezpečí pragmatismu v církvi