Křesťané Kuřim

Blog

Všechno je relativní

"Je opravdu všechno relativní?"

"To je pravda pro tebe, ale pro mě ne." "Kdo jsi, abys soudil druhé?" "Jak můžeš říkat, že máš pravdu, když s tím tolik lidí nesouhlasí?" "Kdo jsi, abys vnucoval svou morálku druhým?" "To je prostě tvoje realita." "Jak můžeš tvrdit, že tvé náboženství je to pravé?"

Tyto fráze se staly v současné společnosti natolik běžnými, že snaha o jejich zpochybnění přináší jen obvinění z arogance a přízemního myšlení. Relativistické myšlení proniklo do mnoha sfér naší společnosti - na univerzity, do médií, zaměstnání a dokonce i do náboženských kruhů. Důsledkem toho je, že lidé, kteří v existenci nějakých základních či nekompromisních pravd a mravních hodnot věří, mohou silně znejistět, mají-li otevřeně vyslovit, co si myslí a o čem jsou přesvědčeni, i kdyby si přitom počínali vlídně a taktně.

Alan Wolfe z Bostonské univerzity ve své knize "One Nation, After All" (Přece jen jeden národ) dokumentuje, že dokonce i zbožní věřící lidé americké střední vrstvy se zdráhají učinit jakýkoli mravní soud. Zdá se, že všechno dosud existující přesvědčení o pravdě a mravnosti ustupuje pod tlakem populárního relativismu. Ale nejen že vůbec není nutné se tomuto nátlaku relativistické společnosti podvolit, tento postoj má navíc velice ubohou racionální oporu. Proto je cílem této knížky prokázat, že a) nikdo nemůže být opravdu relativistou, a tudíž, v protikladu k oblíbenému názoru, b) jsme všichni do určité míry absolutisté. To není nic, za co bychom se měli stydět. Místo abychom se nechali zastáncem relativismu zastrašit, můžeme zdvořile nabídnout kvalitní důvody k víře, že "pravda" a "nepravda" či "správné" a "špatné" existuje, a to v rovině absolutní. Kultuře, která ničí pojem pravdy, můžeme čelit.

Zeptejme se však poctivě: "Myslíme si, že naše přesvědčení se stává pravdivým na základě těchto důvodů?" Jistě ne. Vždyť kolikrát odmítáme názory rodičů, přátel či společnosti, v níž žijeme. Během života často zavrhujeme některé z představ, předsudků a přesvědčení, které jsme kdysi dávno automaticky přijali. A proč to děláme? Odpověď s největší pravděpodobností spočívá v tom, že prostě zjišťujeme, že ne všechno, v čem vyrůstáme, je pravda. Tedy pravda odpovídající realitě. Někdo může například vyrůstat v prostředí rasové nenávisti, ale později dojde k poznání skutečné hodnoty všech lidských bytostí a tuto pravdu přijme za svou.

I když tedy akceptujeme přesvědčení svých rodičů a přátel i rozličné dobové představy, neznamená to, že tyto věci jsou pravdivé. I když tedy naše přesvědčení pramení ze zdrojů, k nimž máme blízký a citový vztah, nepřijímáme je jako pravdivé ani kvůli tomuto vztahu, ani na základě vlivu, který na nás mají. Pokud zjistíme, že naše víra, v níž jsme byli vychováni, je falešná, můžeme ji kdykoli svobodně odmítnout. Je zjevné, že lidé obecně nemohou žít a vyvíjet se ve světě, o kterém vědí, že neodpovídá realitě. (Pokud v nereálném světě žijí, pak obvykle končí v ústavu.) Jestliže mě někdo nazývá přítelem, a přitom mě ustavičně uráží a jedná se mnou nehezky, pak mám dobrý důvod mu nevěřit. Proč? Protože mou přirozenou tendencí je vytvářet si svou víru na něčem pevnějším, než čím jsou "přítelova" slova - konkrétně na realitě situace. Samozřejmě, pokud mezi naší vírou a osobní zkušeností existuje viditelný rozpor, často se pokoušíme o nějaké racionální a uspokojivé vysvětlení. Ale držíme-li se představ, o nichž víme, že jsou falešné, záhy zjistíme, že se nám všechno rychle rozpadá. Bylo by tedy zřejmě rozumné odstranit ze svého přesvědčení co nejvíce chybných závěrů a nahradit je maximem závěrů správných. Je to jistě lepší než žít v něčem, o čem víme, že je to lež.

Relativismus si vnitřně odporuje

Protože si relativismus nárokuje absolutní pravdivost, je falešný a měl by být zavržen.

Pokud si nějaké tvrzení vnitřně odporuje, pak jednoduše nemůže být pravdivé. Jestliže vám dokonalou angličtinou řeknu, že "neumím ani slovo anglicky" nebo "žádná věta nemá více než šest slov" nebo "já neexistuji", pak ihned pochopíte, že to, co jsem právě vyslovil, není pravda. Je docela zřejmé, že anglicky umím, že věty o více než šesti slovech existují, stejně jako musím existovat i já, jestliže se vyjadřuji. Protože jsem v předchozích větách neměl pravdu, měly by být moje výroky odmítnuty. Jsou to výroky nepravdivé.

Zastánce relativismu totiž věří, že relativismus je pravdivý nejen pro něho samotného, ale pro všechny. Můžeme se ho zeptat: "Věříš, že relativismus je pravdivý? Pokud pravdivý je, znamená to, že je absolutně pravdivý pro každého, nebo jen pro tebe?" Pokud relativista odpoví, že jeho pohled je pravdivý pro všechny, pak již nehovoří o relativním, ale o absolutním. Absolutní relativismus je ovšem protimluv, a proto nemůže být pravdivý.

Co kdyby však relativista řekl: "To je jen můj pohled na věc. Je to pravda jen pro mne, ty tomu věřit nemusíš." Inu, pokud relativista zastává takovýto postoj, pak to, co říká, je asi na stejné úrovni jako prohlášení, že "tobě chutná více zmrzlina vanilková, mně čokoládová". Vlastně neříká vůbec nic, co by bylo hodno víry (přesvědčení) druhých lidí. Pouze vyslovuje svůj vlastní názor. Obvykle však zastánci relativismu věří, že ostatním nabízejí více než jen svůj osobní názor.

Vždyť proslulý relativistický slogan "Je to pravda pro tebe, ne však pro mne" vztahuje relativismus přinejmenším na dva lidi! Relativisté vyvolávají dojem, že svému postoji věří jako pravdě platící pro všechny. A nejen to, často se také pokoušejí přesvědčit druhé, aby i oni jejich hledisku uvěřili. Ve skutečnosti na obhajobu relativismu a k popření absolutismu ochotně předkládají objektivní důvody - tedy důvody, které jsou pravdivé nezávisle na lidských názorech. Zastánce relativismu může například říci: "Protože tolik lidí věří různým věcem, je relativismus nevyhnutelným závěrem." Můžeme však po- ukázat na to, že přinejmenším a) základ, na němž staví své relativistické pojetí, že tolik lidí spolu navzájem nesouhlasí, je pravdivý - není chybný a že b) relativistický závěr o nevyhnutelnosti relativismu je také pravdivý. Ve skutečnosti je tedy relativista absolutistou v relativistickém hávu.

Kromě toho můžeme vzít kterýkoli relativistický výrok a vytvořit z něj výrok objektivně pravdivý. Jediné, co pro to musíme udělat, je přidat před každé tvrzení větu: "Je pravda, že ." nebo: "Objektivní pravdou pro všechny je, že . všechno je relativní" či: "Je pravda, že toto je tvá nebo má realita" či: "Je nepopiratelná pravda, že toto je pravda pro tebe, ale ne pro mne." . Rozumíte?

"Obracet někoho na víru" se stalo v naší společnosti čímsi pejorativním a nevhodným. "Není snad známkou arogance pokoušet se ,obracet` ostatní lidi k přijetí vašeho hlediska? Nepůsobí to snad dojmem, že vy máte pravdu a ostatní se mýlí?" Jednou jsem narazil na novinový článek, jehož autor, univerzitní profesor, tvrdil, že není správné, když se křesťané snaží obracet na svou víru ostatní. Ironií tohoto eseje bylo, že zmíněný profesor se pokoušel přesně o to, o čem psal, že by jiní (konkrétně křesťané) neměli dělat - a to o "konverzi" lidí na stranu svého vlastního pohledu na věc. Prostě své čtenáře přesvědčoval o tom, že nemají nikoho o ničem přesvědčovat! Tento člověk se zjevně domníval, že má pravdu, a proto také chtěl, aby se o této pravdě dozvěděli ostatní. Navíc se z nějakých důvodů cítil oprávněn k tomu, aby se právě on snažil přivést ostatní k přijetí jeho stanoviska. Ale jeho stanoviskem bylo, že jednání "dogmatických" křesťanů pokoušejících se o evangelizaci je urážející. Toto je typická nedůslednost relativistů. Musí jim být připomínáno, že pokud se snaží přesvědčit ostatní lidi o pravdivosti relativismu, pak sami nevěří, že relativismus je platný pouze pro ně, nýbrž věří, že je platný pro každého. Koneckonců, proč se vůbec snažit přesvědčovat ostatní o něčem, co není ničím víc než pouhým názorem? Pokud ovšem věříme, že něco je skutečně pravda, pak chceme, aby tomu věřili i jiní.

Dovolte mi také poznámku ohledně obvinění z arogance. Když křesťané hovoří s jinými lidmi o významu Ježíše Krista, nebudou (pokud jsou ve své víře důslední) jednat s pocitem povýšenosti. Teolog Martin Luther napsal, že pokud jeden člověk říká druhému o Ježíši, je to, jako když žebrák povídá dalšímu žebrákovi, kde najít chleba. Tak jako žebráci nemohou být vybíraví, nemohou být ani nadutí! Jelikož to, co Ježíš nabízí, je dar, nemůžeme si činit žádné zásluhy, pokud jsme jej získali. To, že patříme skrze Ježíše Bohu, je výsledkem Boží dobroty, nikoli našich vlastních zásluh. Když například najdeme nějaký skvělý čisticí prostředek nebo vynikající restauraci, říkáme lidem kolem: "Zkuste to, je to vynikající!" Křesťan říká v podstatě totéž: "Pojď a podívej se", přesvědč se sám (Jan 1,46).

Nestáváme se tedy arogantními jen proto, že věříme v určité pravdy. Vždyť lidé, kteří s námi nesouhlasí právě proto, že lpíme na objektivní pravdě, jsou přesvědčeni, že se objektivně mýlíme! Znamená to, že jsou tito lidé arogantní? Snad je zřejmé, že budeme-li "aroganci" definovat jako "přesvědčení o vlastní pravdě", pak by měli být za arogantní považováni i relativisté. Proč? Protože i oni věří, že mají pravdu a že ti ostatní, kteří věří v absolutní pravdy, se absolutně mýlí. Je to pochopitelně měření dvojím metrem. ("Já mohu tvrdit, že se někdo mýlí, ale ty to tvrdit nemůžeš!") Arogance souvisí daleko více s postojem nežli s vírou a má co dělat spíše s postojem než s nárokem na pravdu.

Vraťme se však ještě k nevyhnutelnosti pravdy. Relativista podle všeho věří, že má dobré důvody k tomu, aby zastával své stanovisko ("existuje přece tolik odlišných hledisek"). Pokud však určité důvody na obranu svého relativismu předkládá, pak ovšem věří, že jeho důvody jsou pravdivé (a nikoli nepravdivé). Věří, že jeho postoj není libovolný, ale že je plně obhájitelný. Takže bez ohledu na postoj, který zastáváme, budeme vždy vyslovovat určitá tvrzení o pravdě. Nebo budeme alespoň předpokládat pravdivost těchto tvrzení, s nimiž budeme svůj postoj obhajovat jako oprávněný. A to je zcela v pořádku.

Přestaňme se tedy jednou provždy zabývat otázkou, zda objektivní pravda existuje, či nikoli. Uznání existence objektivní pravdy je, jak jsme shledali, nevyhnutelné. A protože se tomuto závěru nemůže vyhnout nikdo, můžeme pokročit k dalšímu bodu naší diskuse (a to i přesto, že spolu nesouhlasíme v tom, které konkrétní hledisko je správné). Přistupme tedy k otázce, které stanovisko nejlépe odráží či odpovídá objektivní realitě a proč.

 

- Paul Copan -
Je všechno opravdu relativní?

Zdroj: http://zod.reformace.cz/vsechno-je-relativni-cislo-79

 

 

Jste zde: Hlavní strana Blog Všechno je relativní