#08 Jak mají křesťané mluvit | Jakub

Jakub 3:1-12
Nebuďte mnozí učiteli, moji bratři; víte, že budeme souzeni přísněji. Neboť všichni často chybujeme. Kdo nechybuje ve slově, ten je dokonalý muž, schopný držet na uzdě i celé tělo. Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, řídíme tím celé jejich tělo. Hle i lodi, ačkoliv jsou tak veliké a bývají hnány prudkými větry, jsou řízeny maličkým kormidlem podle vůle toho, kdo je řídí. Tak i jazyk je malý úd, ale honosí se velkými věcmi.
Hle, jak malý oheň, a jak velký les zapálí! I jazyk je oheň, svět nepravosti; jazyk je mezi našimi údy ten, který poskvrňuje celé tělo, zapaluje běh našeho života a sám je zapalován Gehennou. Každý druh zvířat a ptáků, plazů a mořských živočichů bývá krocen a je zkrocen druhem lidským, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to nepokojné zlo, plné smrtonosného jedu. Jím dobrořečíme Pánu a Otci, a jím také zlořečíme lidem, učiněným podle Boží podoby. Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Moji bratři, tak to nemá být! Cožpak chrlí pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou? Moji bratři, může fíkovník nést olivy nebo réva fíky? [Tak] ani slaný pramen nevydá sladkou vodu.

Napsat komentář