DOKTRINÁLNÍ VYZNÁNÍ VÍRY KŘESŤANÉ KUŘIM
„musí se pevně držet spolehlivého slova, jak bylo vyučováno, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.“
Titovi 1:9
Křesťané Kuřim mají dvě základní teologická vyznání víry, která spolu úzce souvisejí:
(1) “Vyznání Víry” objasňuje základní minimum, kterému musí věřit každý, kdo by se chtěl stát součástí sboru Křesťané Kuřim.
(2)”Doktrinální vyznání víry” obecně vysvětluje, co všichni starší sboru Křesťané Kuřim učí a s čím se plně ztotožňují. Chápeme, že mezi členy mohou existovat drobné neshody s tímto vyznáním víry. Pro zachování jednoty sboru se členové sboru zavazují, že nebudou vyučovat nic, co by bylo v rozporu s tímto doktrinálním vyznáním víry.
Písmo svaté
Učíme, že Bible je psaným Slovem Božím, kterým se Bůh dává poznat člověku. Všech šedesát šest knih Bible nám bylo dáno skrze Ducha svatého a společně tvoří ucelené Boží slovo, inspirované stejnou měrou ve všech svých částech (1K 2:7–14; 2Pt 1:20, 21).
Učíme, že Písmo je objektivní, „propoziční“ zjevení (1K 2:13; 1Te 2:13), jehož každé slovo bylo inspirováno Duchem svatým (2Tm 3:16), a proto je v původních rukopisech naprosto bezchybné, neomylné a vdechnuté Bohem. Učíme doslovný, gramaticko-historický výklad Písma, který je v souladu s přesvědčením, že úvodní kapitoly Genesis vskutku popisují stvoření světa v šesti, dvacetičtyř hodinových, po sobě následujících dnech (Gn 1:31; Ex 31:17).
Učíme, že pouze Bible tvoří jediné neomylné pravidlo pro křesťanskou víru a praxi (Mt 5:18; 24:35; J 10:35; 16:12, 13; 17:17; 1K 2:13; 2Tm 3:15–17; He 4:12; 2Pt 1:20, 21).
Učíme, že Bůh mluvil ve svém psaném Slově s využitím dvojího autorství. Duch svatý působil na lidské autory takovým způsobem, že navzdory své individualitě a odlišnému literárnímu stylu sepsali a zaznamenali Boží slovo k člověku (2Pt 1:20, 21) bez chyb, ať již v celkovém souhrnu, nebo v jeho částech (Mt 5:18; 2Tm 3:16).
Učíme, že ačkoli z jednoho biblického oddílu vyplývá vícero různých aplikací, správný výklad je jen jeden. Pravý význam Písma najdeme, budeme-li se důkladně řídit doslovným, gramaticko-historickým výkladem pod vedením Ducha svatého (J 7:17; 16:12–15; 1K 2:7–15; 1J 2:20). Je povinností každého věřícího, aby usiloval o nalezení pravého významu a smyslu Písma, a aby uznal, že správný závěr je závazný pro všechny generace. Přitom je třeba mít na paměti, že lidé jsou souzeni podle biblické pravdy, ale sami ji nikdy soudit nemohou.
Bůh
Učíme, že existuje pouze jeden živý a pravý Bůh (Dt 6:4; Iz 45:5–7; 1K 2:7–15; 1J 2:20), nekonečný a vševědoucí Duch (J 4:24), dokonalý ve všech svých vlastnostech. Má jednu podstatu, ale existuje věčně ve třech osobách jako Otec, Syn a Duch svatý (Mt 28:19; 2K 13:13), z nichž si každý zasluhuje stejnou míru uctívání a poslušnosti.
Bůh Otec
Učíme, že Bůh Otec, první osoba Trojice, všechno řídí a uskutečňuje ve shodě se svými úmysly a milostí (Ž 145:8; 1K 8:6), a že je Stvořitelem všeho, co existuje (Gn 1:1–31; Ef 3:9). Jako jediný neomezený a všemocný vládce celého vesmíru je naprosto svrchovaný v celém procesu stvoření, prozřetelnosti a vykoupení (Ž 103:19; Ř 11:36). Boží otcovství zahrnuje jak jeho postavení v rámci Trojice, tak jeho vztah k člověku.
Jako Stvořitel je Otcem všech lidí (Ef 4:6), ale pouze věřící ho smějí považovat za svého duchovního Otce (Ř 8:14; 2K 6:18). K vlastní slávě také předurčil všechny budoucí události (Ef 1:11). Neustále podepírá, řídí a ovládá veškeré události i celé stvoření (1Pa 29:11). Navzdory své svrchovanosti Bůh Otec nepůsobí ani neschvaluje hřích (Ab 1:13) a nesnižuje odpovědnost morálních, inteligentních bytostí (1Pt 1:17). Ještě před založením světa se Bůh rozhodl, koho spasí svou milostí a kdo se stane jeho dědictvím (Ef 1:4–6). Vysvobozuje od hříchu každého, kdo k němu přichází skrze víru v Ježíše Krista; přijímá za vlastní všechny, kdo k němu přicházejí, a na základě tohoto přijetí se stává jejich Otcem (J 1:12; Ř 8:15; Ga 4:5; He 12:5–9).
Bůh Syn
Učíme, že Ježíš Kristus, druhá osoba Trojice, disponuje všemi Božími atributy, je roven Otci, sdílí s ním stejnou podstatu a rovněž existuje od věčnosti (J 10:30; 14:9).
Učíme, že Bůh Otec stvořil „nebe a zemi a všechno, co je v nich” podle rozhodnutí své vůle skrze svého Syna, Ježíše Krista, který udržuje celé bytí (J 1:3; Ko 1:15–17; He 1:2).
Učíme, že věčný Boží Syn, druhá osoba Trojice, ve svém vtělení zmařil sám sebe tím, že na sebe vzal plnou lidskou přirozenost stejné podstaty jako je naše vlastní, avšak bez hříchu, aniž by však změnil svou božskou přirozenost, nebo se vzdal kteréhokoliv ze svých božských atributů (Fp 2,5-8; He 4,15; 7,26).
Učíme, že byl počat Duchem Svatým v lůně panny Marie (Lk 1,35), a tudíž byl narozen ze ženy (Ga 4,4-5). Tím se dvě úplné, dokonalé a vzájemně odlišné přirozenosti, božská a lidská, spojily v jedné osobě, a to bez jejich záměny, změny, rozdělení nebo oddělení. Tudíž je skutečným Bohem a skutečným člověkem, a přece jedním Kristem, jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem.
Učíme, že Kristus ve svém vtělení plně disponoval svou božskou přirozeností, atributy a výsadami (Ko 2,9; srov. Lk 5,18-26; Jn 16,30; 20,28). Ve stavu poníženosti však ne vždy projevoval plně slávu svého majestátu, ale zahaloval ji rouškou skutečného lidství (Matouš 17,2; Mk 13,32; Fp 2,5-8). Podle své lidské přirozenosti jedná v podřízenosti Otci (Jn 4,34; 5,19, 30; 6,38) v moci Ducha svatého (Iz 42,1; Mt 12,28; Lk 4,1, 14), a podle své božské přirozenosti vládne autoritou a mocí věčného Syna (Jn 1,14; srov. 2,11; 10,37-38; 14,10-11).
Učíme, že Pán Ježíš Kristus dokončil dílo našeho vykoupení svou obětní smrtí na kříži a prolitím své krve. Jeho smrt byla dobrovolná, zástupná, usmiřující a výkupná (J 10:15; Ř 3:24, 25; 5:8; 1Pt 2:24).
Učíme, že smrt našeho Pána Ježíše Krista je natolik účinná, že zprošťuje hříšníka, který v něj uvěří, trestu za hřích, osvobozuje ho od moci hříchu a jednoho dne i od jeho samotné přítomnosti. Díky Kristově smrti je hříšník prohlášen za spravedlivého, získává věčný život a stává se součástí Boží rodiny (Ř 3:25; 5:8, 9; 2K 5:14, 15; 1Pt 2:24; 3:18).
Učíme, že Ježíš Kristus zajistil naše ospravedlnění skrze své skutečné fyzické zmrtvýchvstání, že vstoupil na nebesa a usedl po pravici Otce, kde zaujímá roli našeho prostředníka, obhájce a velekněze (Mt 28:6; L 24:38, 39; Sk 2:30, 31; Ř 4:25; He 7:25; 9:24; 1J 2:1).
Učíme, že když Bůh vzkřísil Pána Ježíše z hrobu, potvrdil tím božství svého Syna a přijal jeho smírčí dílo na kříži. Ježíšovo tělesné vzkříšení navíc zaručuje budoucí vzkříšený život i pro všechny věřící (J 5:26–29; 14:19; Ř 4:25; 6:5–10; 1K 15:20, 23).
Učíme, že Ježíš Kristus se vrátí zpět na zem, během vytržení k sobě vezme církev, tj. své tělo, a že se s ní vrátí ve slávě, aby ustanovil pozemské tisícileté království (Sk 1:9–11; 1Te 4:13– 18; Zj 20).
Učíme, že Bůh bude skrze Ježíše Krista soudit celé lidstvo (J 5:22, 23), a sice:
- věřící (1K 3:10–15; 2K 5:10);
- obyvatele země, kteří budou naživu při jeho příchodu (Mt 25:31–46);
- všechny zemřelé nevěřící shromážděné před velkým bílým trůnem (Zj 20:11–15).
Ježíš Kristus je jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem (1Tm 2:5), hlavou církve, svého těla (Ef 1:22; 5:23; Ko 1:18), a přicházejícím Králem, který bude vládnout na Davidově trůně (Iz 9:5, 6; Ez 37:24–28; L 1:31–33). Proto je Ježíš Kristus konečným soudcem i nade všemi, kteří v něho nevložili důvěru coby ve svého Pána a Spasitele (Mt 25:14–46; Sk 17:30, 31).
Bůh Duch svatý
Učíme, že Duch svatý je Boží osobou, je věčný, nestvořený a disponuje všemi Božími atributy a osobnostními vlastnostmi, jako jsou intelekt (1K 2:10–13), emoce (Ef 4:30), vůle (1K 12:11), věčnost (He 9:14), všudypřítomnost (Ž 139:7–10), vševědoucnost (Iz 40:13, 14), všemohoucnost (Ř 15:13) a pravdivost (J 16:13). Duch svatý je ve všech svých Božích vlastnostech roven Otci a Synu a sdílí s nimi stejnou podstatu (Mt 28:19; Sk 5:3, 4; 28:25, 26; 1K 12:4–6; 2K 13:13; a Jr 31:31–34 spolu s He 10:15–17).
Učíme, že Duchu náleží vykonávat Boží vůli ve vztahu k celému lidstvu. Uznáváme jeho svrchovanou činnost ve stvoření (Gn 1:2), vtělení (Mt 1:18), sepsání Božího zjevení (2Pt 1:20, 21) a v díle spásy (J 3:5–7).
Učíme, že jedinečné dílo Ducha svatého začalo v tomto věku, když o letnicích přišel od Otce, jak Kristus zaslíbil (J 14:16, 17; 15:26), aby započal a dokončil budování Kristova těla, jeho církve. Duch přináší světu důkaz o hříchu, spravedlnosti a soudu; oslavuje Pána Ježíše Krista a proměňuje věřící do Kristovy podoby (J 16:7–9; Sk 1:5; 2:4; Ř 8:29; 2K 3:18; Ef 2:22).
Učíme, že Duch svatý působí nadpřirozeně a svrchovaně při znovuzrození věřících a křtí je do těla Kristova (1K 12:13). Navíc ve věřících přebývá, napomíná je a posvěcuje, zmocňuje ke službě a zapečeťuje je pro den vykoupení (Ř 8:9–11; 2K 3:6; Ef 1:13).
Učíme, že Duch svatý působil jako Boží učitel, když uvedl apoštoly a proroky do veškeré pravdy během sepisování Božího zjevení, Bible (2Pt 1:19–21). Od okamžiku spasení přebývá Duch svatý v každém věřícím a všichni, kdo se z Ducha narodili, se jím mají nechat naplňovat (ovládat) (J 16:13, 14; Sk 1:8; 1K 12:4–11; 2K 3:18).
Učíme, že Duch svatý udílí církvi duchovní dary. V úchvatných projevech svého obdarování však Duch neoslavuje sebe či své dary, nýbrž Krista, a to tehdy, když uskutečňuje dílo vykoupení ztracených a buduje věřící v nejsvětější víře (J 16:13, 14; Sk 1:8; 1K 12:4–11; 2K 3:18). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem učíme, že Duch svatý svrchovaně rozhoduje o udílení všech svých darů, kterými dnes buduje věřící k dokonalosti.
Dále učíme, že mluvení v jazycích a konání znamení a zázraků, ke kterým docházelo v počátcích církve, sloužily k označení a potvrzení apoštolů coby zjevovatelů Boží pravdy, a že se nikdy neměly stát charakteristickou součástí životů věřících (1K 12:4–11; 13:8–10; 2K 12:12; Ef 4:7–12; He 2:1–4).
Člověk
Učíme, že Bůh stvořil člověka přímo a okamžitě ke svému obrazu, a sice jako bezhříšnou, racionální, inteligentní bytost, disponující vůlí, svobodou rozhodování a morální odpovědností vůči němu (Gn 2:7, 15–25; Jk 3:9).
Učíme, že Bůh stvořil člověka, aby Boha oslavoval, zakoušel s ním obecenství a žil podle jeho vůle, a tím naplnil Boží záměr s lidmi v tomto světě (Iz 43:7; Ko 1:16; Zj 4:11).
Učíme, že člověk se v Adamovi prohřešil neposlušností vůči zjevené Boží vůli, a v důsledku toho ztratil nevinnost, byl na něj uvalen trest duchovní a tělesné smrti, stal se předmětem Božího hněvu, vnitřně se zkazil a bez Boží milosti je naprosto neschopný vybrat si nebo činit něco, co je pro Boha přijatelné. Člověk nedisponuje žádnou mocí, kterou by se mohl sám očistit od hříchu, a proto je beznadějně ztracen. Spasení člověka je tedy výhradně záležitostí Boží milosti skrze výkupné dílo Pána Ježíše Krista (Gn 2:16, 17; 3:1–19; J 3:36; Ř 3:23; 6:23; 1K 2:14; Ef 2:1–3; 1Tm 2:13, 14; 1J 1:8).
Učíme, že Adam reprezentoval celé lidstvo, a proto skrze jeho hřích zdědili všichni lidé všech věků jeho zkaženou podstatu. Ježíš Kristus tvoří jedinou výjimku. Všichni lidé jsou tedy hříšníci v důsledku své přirozenosti, volby a Božího prohlášení (Ž 14:1–3; Jr 17:9; Ř 3:9–18, 23; 5:10–12).
Spasení
Učíme, že člověk může být spasen pouze na základě Boží milosti skrze výkupné dílo Ježíše Krista a jeho prolitou krev, nikoli však vlastními zásluhami či skutky (J 1:12; Ef 1:4–7; 2:8– 10; 1Pt 1:18, 19).
Vyvolení
Učíme, že vyvolení je Božím činem, kterým Bůh ještě před založením světa vybral v Kristu ty, které svou milostí znovuzrodí, spasí a posvětí (Ř 8:28–30; Ef 1:4–11; 2Te 2:13; 2Tm 2:10; 1Pt 1:1, 2).
Učíme, že ačkoli Bůh věřící svrchovaně vyvolil, tato skutečnost nezprošťuje člověka odpovědnosti činit pokání a vyznat Krista jako svého Pána a Spasitele (Ez 18:23, 32; 33:11; J 3:18, 19, 36; 5:40; 2Te 2:10–12; Zj 22:17). Nicméně svrchovaná milost zahrnuje jak prostředky k přijetí daru spasení, tak i dar samotný, a proto svrchované vyvolení musí nutně vyústit v to, o čem Bůh rozhodl.
Všichni ti, které k sobě Otec povolá, k němu přijdou ve víře, a ti, kdo k němu přijdou ve víře, Otec přijme (J 6:37–40, 44; Sk 13:48; Jk 4:8).
Učíme, že nezasloužená milost, kterou Bůh daruje naprosto zkaženým hříšníkům, nezávisí na jejich iniciativě ani na Božím předzvědění toho, co by snad z vlastní vůle mohli udělat, nýbrž že se plně zakládá na Boží svrchované milosti a milosrdenství (Ef 1:4–7; Tt 3:4–7; 1Pt 1:2).
Učíme, že na vyvolení nelze pohlížet jako na pouhou záležitost abstraktní svrchovanosti. Bůh je vskutku svrchovaný, ale vždy uplatňuje svoji suverenitu v souladu se svými dalšími vlastnostmi, především vševědoucností, spravedlností, svatostí, moudrostí, milostí a láskou (Ř 9:11–16). Tato svrchovanost však bude vždy vyvyšovat Boží vůli takovým způsobem, který je v naprostém souladu s Božím charakterem, tak jak ho ve svém životě zjevil náš Pán Ježíš Kristus (Mt 11:25–28; 2Tm 1:9).
Znovuzrození
Učíme, že znovuzrození je nadpřirozeným dílem Ducha svatého, který uděluje věřícímu Boží přirozenost a věčný život (J 3:3–8; Tt 3:5). Uskutečňuje se okamžitě výhradně z moci Ducha svatého prostřednictvím Božího slova (J 5:24). Duch svatý zmocní kajícího se hříšníka k tomu, aby ve víře odpověděl na Boží nabídku spasení. O opravdovém obrácení svědčí ovoce pokání, jako je např. spravedlivé chování a smýšlení, ale také dobré skutky (1K 6:19, 20; Ef 5:17–21; Fp 2:12b; Ko 3:12–17; 2Pt 1:4–11). Skrze poslušnost se věřící stále více připodobňuje našemu Pánu Ježíši Kristu (2K 3:18). Tato proměna vyvrcholí oslavením věřících při Kristově příchodu (Ř 8:16, 17; 2Pt 1:4; 1J 3:2, 3).
Ospravedlnění
Učíme, že sám Bůh ospravedlňuje (Ř 8:30, 33) neboli prohlašuje za spravedlivé ty, kteří skrze víru v Krista litují svých hříchů (L 13:3; Sk 2:38; 3:19; 11:18; Ř 2:4; 2K 7:10; Iz 55:6, 7) a vyznají ho jako svého svrchovaného Pána (Ř 10:9, 10; 1K 12:3; 2K 4:5; Fp 2:11). Tuto spravedlnost si však člověk nemůže zasloužit svými skutky ani ctnostmi (Ř 3:20; 4:6). Je třeba, abychom uvalili všechny své hříchy na Krista (Ko 2:14; 1Pt 2:24), a v důsledku toho nám může být přičtena jeho spravedlnost (1K 1:2, 30; 6:11; 2K 5:21). Díky tomu může být Bůh „spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry Ježíšovy“ (Ř 3:26).
Posvěcení
Učíme, že ospravedlnění posvěcuje (odděluje) každého věřícího pro Boha, před kterým je tímto prohlášen a považován za svatého. Toto posvěcení je poziční a okamžité a nesmí být zaměňováno s postupným (probíhajícím) posvěcováním. Má totiž co do činění s postavením věřícího, ne s jeho současným chozením s Bohem (Sk 20:32; 1K 1:2, 30; 6:11; 2Te 2:13; He 2:11; 3:1; 10:10, 14; 13:12; 1Pt 1:2).
Učíme, že kromě toho existuje i postupné posvěcování, kdy se věřící díky činnosti Ducha svatého stále více připodobňuje Kristu, a sice skrze poslušnost Božímu slovu a zmocnění Ducha svatého. Věřící je poté schopen žít a růst ve svatosti a podřízenosti Boží vůli a stále více se podobá Ježíši Kristu (J 17:17, 19; Ř 6:1–22; 2K 3:18; 1Te 4:3, 4; 5:23).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem učíme, že každý spasený člověk denně podstupuje boj, protože nové stvoření v Kristu zápasí s tělesností. Díky přebývání Ducha svatého v nás jsme však přiměřeně vybaveni pro vítězství. Věřící ale musí bojovat po celou dobu svého pobytu na zemi a jeho zápas nikdy úplně neskončí. Všechna tvrzení o vymýcení hříchu již v tomto životě jsou biblicky nepodložená. Hřích nelze úplně vymýtit, ale Duch svatý nad ním nabízí vítězství (Ga 5:16–25; Fp 3:12; Ko 3:9, 10; 1Pt 1:14–16; 1J 3:5–9).
Jistota spasení
Učíme, že všichni opravdoví věřící jsou jednou provždy spasení a vykoupení, jsou střeženi Boží mocí, a tudíž mají navždy jistotu v Kristu (J 5:24; 6:37–40; 10:27–30; Ř 5:9,10; 8:1, 31– 39; 1K 1:4–9; Ef 4:30; He 7:25; 13:5; 1Pt 1:4, 5; Ju 24).
Učíme, že k výsadám věřících náleží radost z jistoty spasení, jak o ní svědčí Boží slovo. Tuto jistotu však nelze zneužívat k omluvě hříšného chování a tělesnosti (Ř 6:15–22; 13:13, 14; Ga 5:13, 16, 17, 25, 26; Tt 2:11–14).
Oddělení
Učíme, že celý Starý i Nový zákon nás vyzývají k oddělení se od hříchu a že Písmo jednoznačně říká, že v posledních dnech se rozmůže odpadlictví a světskost (2K 6:14– 7:1; 2Tm 3:1–5).
Učíme, že všichni spasení lidé by měli prožít svůj život takovým způsobem, aby demonstrovali svou obrovskou lásku a nezahanbovali našeho Pána a Spasitele. Jejich motivem má být hluboká vděčnost za Boží nezaslouženou milost a skutečnost, že náš úžasný Bůh si naprosto zasluhuje, abychom se mu plně odevzdali. Dále učíme, že nám Bůh přikazuje, abychom se oddělili od duchovního odpadlictví a od světských a hříšných praktik (Ř 12:1, 2; 1K 5:9–13; 2K 6:14–7:1; 1J 2:15–17; 2J 9–11).
Učíme, že věřící by měli být odděleni pro našeho Pána Ježíše Krista (2Te 1:11, 12; He 12:1, 2), a vyznáváme, že křesťanský život je životem poslušné spravedlnosti, která se projevuje postoji blahoslavenství (Mt 5:2–12) a neustále usiluje o svatost (Ř 12:1, 2; 2K 7:1; He 12:14; Tt 2:11–14; 1J 3:1–10).
Církev
Učíme, že všichni, kdo vložili důvěru v Ježíše Krista, byli v okamžiku uvěření skrze Ducha svatého začleněni do jednoho společného duchovního těla, církve (1K 12:12, 13), Kristovy nevěsty (2K 11:2; Ef 5:23–32; Zj 19:7, 8), jejíž hlavou je samotný Kristus (Ef 1:22; 4:15; Ko 1:18).
Učíme, že budování církve započalo o letnicích (Sk 2:1–21, 38–47) a ukončí je druhý příchod Ježíše Krista, který si při vytržení přijde pro své vyvolené (1K 15:51, 52; 1Te 4:13–18).
Učíme, že církev je jedinečný duchovní organismus vytvořený Ježíšem Kristem, tvořený všemi znovuzrozenými křesťany tohoto věku (Ef 2:11–3–6). Až do Kristova prvního příchodu zůstalo tajemstvím (Ef 3:1–6; 5:32), že církev není identická s národem Izrael (1K 10:32).
Učíme, že NZ jasně definuje proces založení a fungovaní místních církví (Sk 14:23, 27; 20:17, 28; Ga 1:2; Fp 1:1; 1Te 1:1; 2Te 1:1) a že věřící se mají jako členové jednoho duchovního těla sdružovat do místních sborů (1K 11:18–20; He 10:25).
Učíme, že nejvyšší církevní autoritou je samotný Kristus (Ef 1:22; Ko 1:18) a že v Písmu zjevil veškerá svá svrchovaná ustanovení týkající se vedení církve, darů, řadu, kázně a uctívání. V čele místních sborů stojí starší (nebo také biskupové, pastoři, učitelé; Sk 20:28; Ef 4:11), tj. muži-služebníci, kteří byli jmenováni podle biblických principů a slouží pod Kristovou autoritou, a dále diákoni, přičemž obě skupiny musí splňovat biblické podmínky pro vykonávání těchto funkcí (1Tm 3:1–13; Tt 1:5–9; 1Pt 5:1–5).
Učíme, že tito církevní vůdci vykonávají svůj úřad jako služebníci Kristovi (1Tm 5:17–22), a že disponují Kristovou pravomocí v otázkách řízení církve. Shromáždění se musí podřídit jejich vedení (He 13:7, 17).
Dále učíme o významu učednictví (Mt 28:19, 20; 2Tm 2:2), vzájemné odpovědnosti věřících vůči sobě navzájem (Mt 18:15–17), stejně jako o potřebě káznění hřešících členů shromáždění podle biblických principů (Mt 18:15–22; Sk 5:1–11; 1K 5:1–13; 2Te 3:6–15; 1Tm 1:19, 20; Tt 1:10–16).
Učíme, že místní sbor je autonomní jednotkou, která nepodléhá žádné vnější autoritě ani kontrole, má právo na samosprávu a svobodu od zásahů jiných hierarchických struktur, jednotlivců nebo organizací (Tt 1:5).
Učíme, že Bible schvaluje, aby pravé církve spolu vzájemně spolupracovaly na prezentaci a šíření víry. Nicméně místní církve, zastupované svými pastory s jejich výkladem a aplikací Písma, by měly sami posoudit, do jaké míry a jakým způsobem tuto spolupráci uskutečňovat (Sk 15:19–31; 20:28; 1K 5:4–7, 13; 1Pt 5:1–4).
Učíme, že církev existuje k Boží slávě (Ef 3:21), které lze dosáhnout růstem ve víře (Ef 4:13– 16), vyučováním Slova (2Tm 2:2, 15; 3:16, 17), obecenstvím (Sk 2:47; 1J 1:3), dodržováním nařízení (L 22:19; Sk 2:38–42) a šířením evangelia po celém světě (Mt 28:19; Sk 1:8).
Učíme, že všichni svatí byli povoláni k životu ve službě (1K 15:58; Ef 4:12; Zj 22:12).
Učíme, že Bůh církev používá k uskutečňování svých záměrů ve světě. Za tímto účelem Bůh uděluje církvi duchovní dary. Za prvé, pověřuje vybrané muže, jejichž úkolem je vybavit svaté pro službu (Ef 4:7–12), a za druhé, obdařuje každého člena těla Kristova jedinečnými a zvláštními duchovními schopnostmi (Ř 12:5–8; 1K 12:4–31; 1Pt 4:10, 11).
Učíme, že raná církev dostala dva druhy darů. První byly zázračné dary Božího zjevení a uzdravování, které působily dočasně jen v období apoštolů, a to za účelem potvrzení pravosti jejich poselství (He 2:3, 4; 2K 12:12). Druhou kategorii představuji dary za účelem služby, které věřící dostali pro vzájemné budování. S uzavřením novozákonního kánonu se Písmo stalo jediným zdrojem ověření něčí zvěsti, a proto již není třeba potvrzujících darů zázračné povahy, které by stvrzovaly důvěryhodnost člověka nebo jeho zprávy (1K 18:8–12). Satan může falešně využívat zázračné dary, aby podvedl a svedl dokonce i věřící (Mt 24:24). Jediné duchovní dary, které máme v současné době k dispozici, jsou dary určené k budování věřících (Ř 12:6–8).
Učíme, že ačkoli dnes nikdo nedisponuje darem uzdravování, Bůh přesto slyší a vyslýchá modlitby víry za nemocné, trpící a sklíčené, a odpovídá na ně podle své vlastní dokonalé vůle (L 18:1–8; J 5:7–9; 2K 12:6–10; Jk 5:13–16; 1J 5:14, 15).
Učíme, že místní církvi byly svěřeny dvě svátosti: křest na vyznání víry a večeře Páně (Sk 2:38–42). Křtem ponořením (Sk 8:36–39) křesťan podává nádherné a závažné svědectví o své víře v ukřižovaného, zemřelého a vzkříšeného Krista, o tom, že pokřtěním v jeho smrt i on zemřel hříchu a skrze jeho vzkříšení byl i on vzkříšen k novému životu (Ř 6:1–11). Křest je navíc znakem obecenství a ztotožnění se s viditelným tělem Kristovým (Sk 2:41, 42).
Učíme, že večeře Páně je připomínkou a zvěstováním Pánovy smrti, dokud se nevrátí, a vždy by ji mělo předcházet vážné zpytování svědomí (1K 11:23–32).
Učíme, že prvky této svátosti pouze symbolicky představují tělo a krev Kristovu, a přesto je večeře Páně skutečným obecenstvím se vzkříšeným Kristem, který se ji účastní jedinečným způsobem v obecenství se svým lidem (1K 10:16).
Andělé
Svatí andělé
Učíme, že se andělé coby stvořené bytosti nemají stát předmětem uctívání. Náleží sice k vyššímu řádu stvoření než člověk, ale i přesto byli stvořeni, aby oslavovali Boha (L 2:9–14; He 1:6, 7, 14; 2:6, 7; Zj 5:11–14).
Padlí andělé
Učíme, že Satan je stvořený anděl a původce hříchu. Přivolal na sebe Boží soud, protože se vzepřel Stvořiteli (Iz 14:12–17; Ez 28:11–19), při svém pádu s sebou strhl další anděly (Mt 25:41; Zj 12:1–14) a uvedl hřích na lidský rod, když pokoušel Evu (Gn 3:1–15).
Učíme, že Satan je otevřeným nepřítelem Boha a člověka (Iz 14:13, 14; Mt 4:1–11; Zj 12:9, 10) a knížetem tohoto světa, kterého Ježíš Kristus porazil svou smrtí a vzkříšením (Ř 16:20), a že bude na věčnosti potrestán v ohnivém jezeře (Iz 14:12–17; Ez 28:11–19; Mt 25:41; Zj 20:10).
Poslední věci (eschatologie)
Smrt
Učíme, že fyzickou smrtí neztrácíme naše nehmotné vědomí (Zj 6:9–11); že existuje oddělení těla a duše (Jk 2:26); že duše vykoupených přechází hned po smrti do Kristovy přítomnosti (L 23:43; 2K 5:8; Fp 1:23) a že toto oddělení těla a duše budou vykoupení zažívat až do vytržení (1Te 4:13–17). Vytržení zahájí první vlnu vzkříšení (Zj 20:4–6), kdy dojde ke znovusjednocení našeho těla a duše, abychom mohli zažívat věčnou slávu spolu s naším Pánem (1K 15:35–44, 50–54; Fp 3:21). Do té doby se duše spasených těší radostnému obecenství s naším Pánem Ježíšem Kristem (2K 5:8).
Učíme o tělesném vzkříšení všech lidí. Spasení budou vzkříšení k věčnému životu (J 6:39; Ř 8:10, 11, 19–23; 2K 4:14) a nespasení k soudu a věčnému trestu (Da 12:2; J 5:29; Zj 20:13– 15).
Učíme, že duše nespasených zemřelých zakoušejí trest již nyní. Tento stav potrvá až do konečného vzkříšení (L 16:19–26; Zj 20:13–15), kdy se jejich duše spojí s tělem (J 5:28, 29). Poté budou nespasení souzeni před velkým bílým trůnem (Zj 20:11–15) a uvrženi do pekla, do hořícího jezera (Mt 25:41–46), kde jim bude navždy znemožněn život s Bohem (Da 12:2; Mt 25:41–46; 2Te 1:7–9).
Vytržení církve
Učíme, že náš Pán Ježíš Kristus se vrátí osobně a v těle ještě před sedmiletým obdobím velkého soužení (1Te 4:16; Tt 2:13), aby přenesl svoji církev ze země k sobě (J 14:1–3; 1K 15:51–53; 1Te 4:15–5:11). V mezidobí mezi vytržením a jeho slavným návratem na zem spolu se všemi svými svatými bude Ježíš odměňovat věřící podle jejich činů (1K 3:11–15; 2K 5:10).
Velké soužení
Učíme, že hned po vytržení církve (J 14:1– 3; 1Te 4:13–18) dojde k vylití Božího spravedlivého soudu na nevěřící svět (Jr 30:7; Da 9:27; 12:1; 2Te 2:7–12; Zj 16). Jednotlivé soudy se budou stupňovat, až je ukončí Kristův druhý příchod ve slávě zpět na zem (Mt 24:27–31; 25:31–46; 2Te 2:7–12). Tehdy dojde ke vzkříšení starozákonních svatých a zemřelých svatých z období soužení. Ti budou spolu s žijícími souzeni (Da 12:2, 3; Zj 20:4– 6). Tento čas zahrnuje sedmdesátý týden Danielova proroctví (Da 9:24–27; Mt 24:15–31; 25:31–46).
Druhý příchod a tisícileté království
Učíme, že po skončení doby soužení Kristus přijde na zem a usedne na Davidův trůn (Mt 25:31; L 1:32, 33; Sk 1:10, 11; 2:29, 30), aby na zemi vybudoval mesiášské tisícileté království (Zj 20:1–7). Během tohoto období budou vzkříšení svatí panovat spolu s Kristem nad Izraelem a všemi národy země (Ez 37:21–28; Da 7:17–27; Zj 19:11–16). Této vládě bude předcházet svržení Antikrista a falešného proroka, a rovněž odstranění Satana ze světa (Da 7:17–27; Zj 20:1–6).
Učíme, že toto království bude naplněním všech Božích zaslíbení daných Izraeli (Iz 65:17–25; Ez 37:21–28; Za 8:1–17) za účelem návratu lidí do jejich země, o kterou se připravili vlastní neposlušností (Dt 28:15–28). V důsledku své neposlušnosti Izrael na čas ztratil své výlučné postavení (Mt 21:43; Ř 11:1–26), ale skrze pokání se znovu probudí a vejde do požehnané země (Jr 31:31–34; Ez 36:22–32; Ř 11:25–29).
Učíme, že období vlády našeho Pána se bude vyznačovat harmonií, spravedlností, mírem a dlouhým životem (Iz 11; 65:17–25; Ez 36:33–38) a ukončí ho Satanovo propuštění (Zj 20:7).
Soud nad zatracenými
Učíme, že po skončení Kristovy tisícileté říše bude Satan propuštěn na svobodu (Zj 20:7) a ihned se chopí příležitosti a svede národy země, aby se společně s ním pustily do bitvy proti svatým a milovanému městu. Během bitvy pohltí oheň a síra z nebe Satana i celou jeho armádu (Zj 20:9). Poté bude Satan uvržen do ohnivého jezera plného síry (Mt 25:41; Zj 20:10), a Kristus, kterému byl svěřen soud nad všemi lidmi (J 5:22), vzkřísí malé i velké a povolá je k soudu před velký bílý trůn.
Učíme, že zemřelí nespasení se dostaví k soudu ve vzkříšených tělech. Rozsudkem (J 5:28, 29) bude v jejich případě věčný trest při plném vědomí v ohnivém jezeře (Mt 25:41; Zj 20:11–15).
Věčnost
Učíme, že po skončení tisíciletého království, dočasném propuštěni Satana a soudu nad nevěřícími (2Te 1:9; Zj 20:7–15) vstoupí všichni spasení do věčného stavu slávy s Bohem. Země, tak jak ji známe dnes, přestane existovat (2Pt 3:10), a místo ní Bůh stvoří novou zemi, na níž bude spočívat pouze spravedlnost (Ef 5:5; Zj 20:15, 21, 22). Z nebe sestoupí nebeské město (Zj 21:2), v němž budou přebývat všichni svatí, a kde se budou navždy těšit z obecenství s Bohem a mezi sebou navzájem (J 17:3; Zj 21; 22). Náš Pán Ježíš Kristus tím dokončí své dílo spásy, předa vládu nad královstvím Bohu Otci (1K 15:23–28), a trojjediný Bůh bude Panovat nade vším navěky a navždy (1K 15:28).