Kristus, ne císař, je Hlavou Církve

Kristus je Pánem nade vším. On je jedinou pravou hlavou církve (Efezským 1:11; 5:23; Koloským 1:18). On je také Králem králů – svrchovaně vládne nad každým lidským zřízením (1. Timoteova 6:15; Zjevení 17:14; 19:16). Grace Community Church bude vždy nepohnutelně stát na těchto biblických principech. Jako Jeho lid jsme podřízeni Jeho vůli a příkazům, nám zjeveným v Písmu. Proto se nemůžeme podvolit a nepodvolíme se dočasnému zákazu, uloženém vládou, na naše nedělní sborové bohoslužby a další pravidelná společná shromáždění. Podvolení se by bylo neposlušností vůči jasným příkazům našeho Pána.

Někteří si mohou myslet, že takovéto důrazné vyjádření přeci musí být v rozporu s příkazem, abychom byli podřízeni vládnoucím autoritám, jak čteme v Římanům 13 a v 1. Petrově 2. Písmo nám nařizuje opatrnou a svědomitou poslušnost všem vládnoucím zřízením, včetně králů, guvernérů, zaměstnavatelů a jejich zástupců (slovy Petra, „…nejen dobrým a mírným, nýbrž i zlým.“ [1. Petrův 2:18]). Pokud se vládnoucí moci nepokoušejí prosazovat církevní autoritu nebo nevydávají nařízení, která by zakazovala poslušnost Božímu zákonu, jejich autoritu máme uznávat, ať už s jejich vedením souhlasíme nebo ne. Jinými slovy, Římanům 13 a 1. Petrův 2 svazují svědomí jednotlivých křesťanů. Máme být poslušni všech civilních autorit jako mocností, které ustanovil sám Bůh.

Nicméně, přestože bylo lidským vládám dáno božské pravomoci k řízení státu, ani jeden z těchto textů (ba žádný jiný) neuděluje pozemským vládcům pravomoc nad církví. Bůh v lidské společnosti zřídil tři instituce: rodinu, stát a církev. Každá tato instituce operuje ve své oblasti autority s jasně vymezenými pravomocemi, které musí být respektovány. Otcova autorita je omezena na jeho vlastní rodinu. Autorita církevních vůdců (která jim je svěřena Kristem) je omezena na záležitosti církve. Tak i vládnoucí subjekty jsou pověřeny nad dohledem a ochranou občanského míru a bezpečí v mezích konkrétního národa nebo komunity. Bůh nesvěřil mocenským vládcům autoritu nad doktrínou, praxí a řádem církve. Biblický rámec omezuje pravomoc každé instituce na její konkrétní jurisdikci. Církev nemá právo zasahovat do záležitostí jednotlivých rodin a tím nebrat v potaz rodičovskou autoritu. Rodiče nemají pravomoc spravovat občanské záležitosti a obcházet tak vládní představitele. Podobně ani vládnoucí moci nemají právo zasahovat do záležitostí církve způsobem, který znevažuje a přehlíží Bohem danou autoritu pastorů a starších.

Když kterákoli ze tří institucí překročí meze své jurisdikce, povinností ostatních institucí je tomuto přesahu zabránit. A tak, když kterýkoliv vládnoucí činitel vydá příkaz regulující bohoslužby (jako jsou početní omezení účasti, zákazy zpěvu a společných shromáždění), vystupuje tak z legitimních mezí své, Bohem dané, autority, jakožto vládce nad občany, a uzurpuje si pro sebe moc, kterou Bůh výslovně udělil pouze Pánu Ježíši Kristu, jako svrchovanému Vládci nad Jeho Královstvím, což je církev. Kristova vláda je zprostředkována místním církvím prostřednictvím pastorů a starších, kteří vyučují Jeho Slovo (Matouš 16:18-19; 2 Timoteovi 3:16-4:2).

Proto v reakci na nové státní nařízení, které vyžaduje od církví v Kalifornii, aby omezily a pozastavily všechny setkání na neurčito, my, pastoři a starší v Grace Community Church, chceme s úctou informovat naše občanské vůdce, že překročili svou legitimní jurisdikci, a že věrnost ke Kristu nám nedovoluje dodržet omezení, která chtějí uvalit na naše bohoslužebná shromáždění.

Jinak řečeno, právem vlády nikdy nebylo a není zřizovat, upravovat, zakazovat nebo vyžadovat bohoslužbu. Kdy, jak a jak často církev uctívá, není podřízeno Césarovi. Sám César je podřízen Bohu. Ježíš tento princip potvrdil, když řekl Pilátovi, „Neměl bys nade mnou žádnou pravomoc, kdyby ti to nebylo dáno shůry.“ (Jan 19:11). A protože hlavou církve je Kristus, církevní záležitosti se týkají Jeho Království, ne Césarova. Ježíš tyto dvě království od sebe rezolutně rozlišoval, když řekl: „Co je Císařovo, odevzdejte Císaři, a co je Boží, Bohu.“ (Marek 12:17). Sám náš Pán vždy dával Césarovi to, co bylo jeho, ale nikdy mu nenabídl to, co patří výlučně Bohu.

Jako pastoři a starší nemůžeme předat lidským autoritám žádná privilegia ani moc, která patří pouze Kristu, jakožto hlavě církve. Pastoři a starší jsou ti, kterým Kristus dal tu výsadu, povinnost a právo k vykonávání Jeho duchovní autority v církvi (1. Petrův 5:1-4; Židům 13:7,17), a samotné Písmo definuje to, jak a komu mají sloužit (1. Korintským 4:1-4). Pastoři a starší nemají žádnou povinnost řídit se pokyny a nařízením vlády, které se pokoušejí omezit uctívání nebo správu církve. A skutečně, pastoři, kteří ustoupili – ve své Kristem delegované autoritě v církvi – civilním vládcům, takoví se vzdali své zodpovědnosti před svým Pánem a sami porušili Bohem určené oblasti autorit, stejně jako sekulární vládci, kteří nelegitimně prosazují svou moc nad církví. Ve vyznání víry našeho sboru jsou tato slova součástí už více než 40 let:

„Učíme, že místní sbor je autonomní jednotkou, která nepodléhá žádné vnější autoritě ani kontrole, a má právo na samosprávu a svobodu od zásahů jiných hierarchických struktur jednotlivců nebo organizací (Titovi 1:5). Učíme, že Bible schvaluje, aby pravé církve spolu vzájemně spolupracovaly na prezentaci a šíření víry. Nicméně místní církve, zastupované svými staršími s jejich výkladem a aplikací Písma, by měly samy posoudit do jaké míry a jakým způsobem tuto spolupráci uskutečňovat. Starší mají pak určovat záležitosti týkající se členství, liturgie, učednictví, pomoci nuzným, řádu a vedení sboru (Skutky 15:19-31; 20:28; 1. Korintským 5:4-7, 13; 1. Petrův 5:1-4).“

Stručně řečeno, jako církev nepotřebujeme státní povolení k tomu, abychom mohli sloužit a uctívat našeho Pána, tak jak nám přikázal. Církev je Kristova převzácná nevěsta (2. Korintským 11:2, Efezským 5:23-27). Patří Jemu a pouze Jemu. Církev existuje podle Jeho vůle a slouží pod Jeho autoritou. Pán nebude tolerovat žádný útok na její čistotu a také žádné narušení Jeho vedení nad ní. Toto Ježíš navěky a pevně ustanovil, když řekl, „Vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou.“ (Matouš 16:18).

Kristova autorita je „vysoko nad každou vládou i autoritou i mocností i panstvem a nad každé jméno, které je jmenováno nejenom v tomto věku, ale i v budoucím. A  [Bůh Otec] všechno podřídil pod jeho [Kristovy] nohy a dal ho za hlavu nade vším církvi, která je jeho tělem, plností toho, jenž všechno ve všem naplňuje.“ (Efezským 1:21-23).

Tudíž, čest, kterou bychom měli prokazovat našim pozemským vládcům a magistrátům (Římanům 13:7) nepodléhá situaci, když se takoví vládní představitelé pokoušejí: podvrátit zdravé učení, kazit biblickou morálku, vykonávat vládu nad církevní autoritou nebo nahradit Krista jako hlavu církve, a to jakýmkoliv způsobem.

Biblický řád je jasný: Kristus je Pánem nad Césarem, ne naopak. Kristus, ne César, je hlavou církve. A obráceně, církev v žádném smyslu neovládá stát. Opět, jedná se o jasně vymezená a rozdílná království a Kristus je svrchovaný nad oběma. Ani církev, ani stát nemají vyšší autoritu, než je autorita Krista samotného, který prohlásil, „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi.“ (Matouš 28:18).

Všimněte si, že pro naši věc neargumentujeme za pomocí Ústavy, přestože první dodatek Ústavy Spojených států výslovně potvrzuje tento princip v úvodních slovech: „Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství.“ Právo, na které se odvoláváme, nebylo vytvořeno Ústavou. Je to jedno z těch nezcizitelných práv, nám daných samotným Bohem, který ustanovil lidské vlády a též určil jak rozsah, tak omezení moci státní autority (Římanům 13:1-7). Proto náš argument není záměrně zakotven v prvním dodatku; spočívá totiž na biblických principech, z nichž samotný dodatek vznikl. Vyznávat a žít pravé náboženství je Bohem daná povinnost všech mužů a žen, kteří byli stvoření k Božímu obrazu (Genesis 1:26-27; Skutky 4:18-20; 5:59; srov. Matouš 22:16-22). Jinými slovy, svoboda uctívat je Božím příkazem, nikoli výsadou udělenou státem.

V této souvislosti je třeba zdůraznit další věc. Kristus je vždy věrný a pravdivý (Zjevení 19:11). Lidské vlády a zřízení nejsou ani zdaleka důvěryhodné. V Písmu čteme, „…celý svět leží v moci toho Zlého.“ (1. Janův 5:19). Tím Zlým je samozřejmě myšlen Satan. Jan 12:31 a 16:11 ho nazývají ‚vládce tohoto světa‘, což znamená, že se jímá moci a vlivu skrze politické systémy tohoto světa (srov. Lukáš 4:6; Efezským 2:2; 6:12). Ježíš o něm řekl, „Je lhář a otec lži.“ (Jan 8:44). Dějiny jsou plné bolestných připomínek toho, že vládní moc je snadno a často zneužita ke zlým účelům. Politici mohou manipulovat se statistikami a média mohou tutlat a kamuflovat nepohodlné pravdy. Proto církev, která praktikuje rozlišování, nesmí pasivně a automaticky přijímat vše, i třeba když je novým vládním nařízením zákaz sborových setkání – a to i z důvodů obav o veřejné zdraví a bezpečí.

Církev, je podle definice ‚shromáždění‘. To je doslovný význam řeckého slova pro církev – ‚ekklesia‘ – ‚shromáždění povolaných‘. Neshromážděné shromáždění je zřejmou kontradikcí. Křesťanům je tedy přikázáno, aby nezanedbávali svá společná shromažďování (Židům 10:25) – a žádný pozemský stát nemá právo omezovat, vymezovat nebo zakazovat shromažďování věřících. Vždy jsme podporovali podzemní církve v zemích, kde jsou křesťanská sborová uctívání považována státem za nezákonné.

Když vláda omezuje počet účastníků shromáždění na jisté množství, pokouší se tím vnutit církvi restrikci, která už v zásadě znemožňuje svatým, aby se shromáždili jako církev. Když vláda zakazuje zpěv během uctívání, pokouší se tím vnutit církvi restrikci, která už v zásadě znemožňuje, aby lid Boží uposlechl přikázání z Efezským 5:19 a Koloským 3:16. Když vláda nařizuje společenské odstupy mezi lidmi, pokouší se tím vnutit církvi restrikci, která už v zásadě znemožňuje věřícím zakoušet blízkého obecenství, které je nám přikázáno v Římanům 16:16, 1. Korintským 16:20, 2. Korintským 13:12 a 1. Tesalonickým 5:26. Ve všech těchto oblastech se musíme podřizovat především našemu Pánu.

Přestože my, křesťané v Americe, nemusíme být natolik zvyklí na vládní narušování a vniknutí do záležitostí církve našeho Pána Ježíše Krista, v žádném případě toto není poprvé v historii církve, kdy se křesťané museli vypořádat s vládním mocenským přesahem nebo s nepřátelskými vládci. A skutečně, pronásledování církve vládními úřady bylo během celé církevní historie normou, nikoli výjimkou. Jak praví Písmo, „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.“ (2. Timoteova 3:12). Dvěma největšími pronásledovateli církve byli v dějinách vždy sekulární vlády a falešná náboženství. Většina křesťanských mučedníků zemřela, protože odmítla tyto autority uposlechnout. Koneckonců, tak nám to zaslíbil sám Kristus, „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat.“ (Jan 15:20). A v posledním blahoslavenství Kristus řekl, „Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení. Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích; vždyť takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.“ (Matouš 5:11-12).

Tak jak se vládní politika posouvá dál a dál od biblických principů, a tak jak se zintenzivňuje právní a politický tlak proti církvi, musíme si uvědomit, že Pán může tyto tlaky použít jako prostředek k očištění a odhalení Jeho pravé církve. Podlehnutí vládním přesahům totiž může způsobit, že církve zůstanou zavřeny už napořád. Jak se může skutečná církev Ježíše Krista odlišit od falešných církví v tak nepřátelském klimatu? Je pouze jeden způsob: statečná a smělá oddanost Pánu Ježíši Kristu.

I když se zdá, že vlády chápou situaci církví, křesťanští vůdcové museli často potlačit výpady agresivních státníků. Například v Kalvínově Ženevě museli církevní představitelé v jednu chvíli bojovat proti pokusům městské rady o řízení rozličných aspektů uctívání, církevního řádu a sborové kázně. Anglikánská církev se nikdy plně nereformovala, a to právě proto, že britská monarchie a parlament vždy zasahovaly do záležitostí církve. V roce 1662 byli Puritáni vypovězeni ze svých kazatelen po celé Anglii, protože se odmítali podvolit vládním nařízením ohledně používání Knihy společných modliteb, nošení rouch a dalších slavnostních aspektů státem regulovaného uctívání. Britský monarcha si stále nárokuje titul nejvyššího vladaře a hlavy anglikánské církve.

Ale opět: Kristus je jedinou pravou hlavou Své církve a my na všech našich shromážděních hodláme tuto životně důležitou pravdu náležitě uctít. Právě z tohoto důvodu nemůžeme přijmout a nepodvolíme se vládním omezením, která chtějí vládní úředníci právě v tuto chvíli uvalit na naši kongregaci. Tuto odpověď dáváme vládě bez zášti, ani naše srdce nejsou bojovná a vzpurná (1. Timoteovi 2:1-8; 1. Petrův 2:13-17). Odpovídáme pouze se střízlivou opatrností, jako ti, kteří se budou zodpovídat Pánu Ježíši za správcovství, které nám svěřil, jakožto pastýřům Jeho drahocenného stáda.

Našim vládním představitelům s úctou říkáme spolu s Apoštoly, „Posuďte, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás více než Boha.“ (Skutky 4:19). A naší odpovědí je také spolu s Apoštoly bez váhání, „Boha je třeba poslouchat více než lidi.“ (Skutky 5:29).

Naší modlitbou je, aby každý věrný sbor stál spolu s námi v poslušnosti našemu Pánu, tak jako to křesťané dělali v průběhu staletí.

– John MacArthur