Bible je z 27 procent tvořena verši týkajícími se proroctví. Téměř čtvrtina z nich se zaměřuje na druhý příchod Pána Ježíše Krista, o kterém nemluví pouze starozákonní proroci, ale také všech devět novozákonních autorů. Kristův druhý příchod je po víře a spasení nejvýznamnějším novozákonním tématem. Dvacátá kapitola Zjevení a obzvláště jejích prvních sedm veršů tedy není něčím nepodstatným. Pán Bůh očekává, že budeme věrnými správci a vykladači jeho slova (2Tm 2,15), což v sobě zahrnuje správný výklad Zjevení 20. kapitoly a s ní spojeného tisíciletého království. 

V předchozích číslech ZODu již vyšlo na toto téma amileniální pohled (církev je duchovním Izraelem; Kristus vládne nebeskému království, ale na této zemi vládnout nebude; Zj 20,1–7 nemluví o doslovném, pozemském miléniu) a postmileniální pohled (církev je duchovní Izrael a zdědila zaslíbení, které dal Bůh Abrahamovi a Davidovi; pro etnický Izrael již není budoucí Boží plán; Boží království se na zemi již nyní rozrůstá, všechno jde od horšího k lepšímu, církev nakonec přemůže svět a nastolí zlatý věk; Kristus se vrátí, ale nebude vládnout v pozemském miléniu; Zj 20,1–7 není bráno doslovně). Snahou tohoto článku je představit pohled premileniální či konkrétněji premileniálně-dispenzační.

Základním pilířem premilenialismu je historicko-gramatický výklad, který se drží primární, doslovné interpretace toho, co je v Písmu zaznamenáno, a s alegorií či symbolismem nakládá jen v hranicích, které Písmo samo dovoluje. Tento princip byl uplatňován v biblických dějinách v již zaznamenaných a naplněných proroctvích. Například Židé na základě Jeremjášova (Jr 25) a Danielova (Da 9,2) proroctví o 70letém vyhnanství správně očekávali, že bude trvat doslovných 70 let, což se také stalo. Tento způsob výkladu byl také běžný v době prvního příchodu Pána Ježíše. Písmo ho opakovaně dokládá například v tom, jakým způsobem interpretovali učitelé Zákona a kněží proroctví z Micheáše (Mi 5,1) o místě narození Mesiáše (judský Betlém, viz Mt 2,4–6), jak vykládali proroctví ze Zacharjáše (Za 9,9) o triumfálním vjezdu Mesiáše do Jeruzaléma na oslátku (viz Mt 21,5) nebo proroctví o bití pastýře a rozprchnutí ovcí ze Zacharjáše (Za 13,7, viz Mt 26,31–32). U prvního Ježíšova příchodu vidíme, že se jednalo o zcela konkrétní a doslovné naplnění SZ proroctví. Hospodin nám v nich poskytl jasné vodítko k výkladu proroctví. V případě Ježíšova druhého příchodu a milénia tedy není žádný důvod zpochybňovat a alegoricky relativizovat proroctví, která se jich týkají, či neočekávat jejich doslovné naplnění.  

Klíčové v pochopení eschatologie z premileniálně-dispenzačního pohledu je odlišení izraelského národa od církve. Písmo nám ukazuje, že Bůh má konkrétní plán s etnickým Izraelem a svůj plán s církvi. 

Izraelský národ byl v minulosti hlavním záměrem v Božím vykupitelském plánu. Kvůli jeho neposlušnosti se na něm ale naplnila Izajášova a Ozeášova (Oz 1–2) proroctví. Bůh odstavil izraelský národ a svou pozornost nyní zaměřuje na církev, kterou ustanovil v den letnic a která je od svého vzniku složena ze znovuzrozených pohanů a znovuzrozených židů, které povolal sám Bůh (Ř 11,7). 

Opět ale přijde doba, ve které Bůh zaměří svou pozornost na izraelský národ a naplní na něm zbytek svých SZ zaslíbení, jak o tom mluví Pavel v 9. až 11. kapitole Římanům. Toto období bude pozemským tisíciletým královstvím, při kterém bude Pán Ježíš vládnout na této zemi z Davidova trůnu v Jeruzalémě jako Pán pánů a Král králů nad národy světa (Za 14,9–11; Zj 20,1–6). Zjevení 20,1–7 je potom zcela logickým vyústěním všech předešlých proroctví Písma týkajících se tohoto tématu a nemůže být ničím jiným než doslovným popisem Kristova pozemského království. 

Opět musíme zdůraznit, že církev nenahradila Izrael a není ani duchovním Izraelem, na kterém se naplní Boží zaslíbení daná etnickému Izraeli. Písmo svaté nikde neučí, že by izraelský národ navždy přišel o svá zaslíbení nebo že jsou jeho fyzická zaslíbení ve zduchovnělém způsobu převedena na církev, která se stává jeho dědicem. Pravý opak je pravdou. 

Smlouva, kterou Hospodin uzavřel s Abrahamem, je věčnou smlouvou, ve které Bůh zaslíbil Abrahamovi a jeho potomstvu (etnickému Izraeli) zem, která jim bude věčným dědictvím (Gn 17,7–8; 1Pa 16,15–17). Izraelský národ bude plně navrácen do zaslíbené země (Gn 13,14–17; Ex 32,13), kde bude pokojně sídlit (Ez 34,28–29). Boží chrám v Jeruzalémě bude obnoven v nebývalé slávě (Ez 40,1–48,35) a izraelský národ bude spasen (Jr 23,6; Ř 11,26–27). Smlouva, kterou uzavřel Hospodin s Davidem (2S 7,8–16), je také věčnou smlouvou (2S 23,5). Bůh v ní zaslíbil Davidovi, že jeho potomek bude vládnout z Davidova jeruzalemského trůnu (Ez 37,25), což Marii potvrdil anděl Gabriel (L 1,32). Otázkou je, kdy budou tyto věci naplněny?

Na dalších místech Pán Bůh izraelskému národu zaslíbil: jejich budoucí výsadní postavení nad národy (např. Iz 2; Za 8,23; Mi 5,7); že bude Izrael oplývat vínem, mlékem a vodou a Juda bude obydlen navěky (Jl 4,18–21); že v zaslíbené zemi vysadí vinice, postaví domy a nikdo je už nikdy nevyžene (Am 9,14–15); že porazí jejich nepřátele a on sám bude přebývat v jejich středu (Sf 3,14–20); že bude Jeruzalém v bezpečí a Hospodin bude králem nad celou zemí (Za 14,1–11). I zde je otázkou, kdy budou tato neodvolatelná zaslíbení (Ř 11,25–29) naplněna?

Ezechiel popisuje obnovu izraelského národa v 37. kapitole následovně: sjednocený národ (v. 19, 22), přiveden ze všech končin země (v. 20–21), do své vlastní země (v. 21), majíce jednoho krále (v. 22). Spravedlivý lid (v. 23), který pravdivě uctívá Boha (v. 23) pod davidovským králem (v. 24–25). Poslušní lidé (v. 24) s trvalým občanstvím (v. 25) žijící pod mírovou smlouvou (v. 26) na místě, kde přebývá Bůh (v. 27), budou národem, který je celosvětově uznán (v. 28). Je zřejmé, že nic v historii izraelského národa se od doby jejich vyhnanství ani zdaleka nepřibližuje těmto jedinečným, detailním, velkolepým Božím nepodmíněným zaslíbením etnickému Izraeli. Otázkou je, kdy budou i tyto věci naplněny?

Ve věci Božích zaslíbení izraelskému národu platí všechno nebo nic. To je důvod, proč nám Písmo nedává žádný klíč k rozšifrování toho, která zaslíbení by se měla etnickému Izraeli naplnit doslovně a fyzicky a která by se měla naplnit duchovním způsobem na církvi. Nadějí Izraele bylo, že mohl uprostřed Božího trestu za svou neposlušnost vzhlížet k neotřesitelné naději, že Bůh jednoho dne fyzicky naplní svá zaslíbení. Pokud by Hospodin nenaplnil všechna svá zaslíbení etnickému Izraeli, potom by byl Bohem, který nebyl schopen dodržet svůj slib. Co víc, byla by i lehce zpochybnitelná jeho relevance v otázce spasení jako takového. Hospodin ale takovým Bohem není a ani ze své podstaty být nemůže (Ř 3,3; Ga 3,17; Žd 6,18).

Skutečnost, že církev v žádném případě nijak nenahradila Izrael a ani na ni nepřešla zaslíbení daná Izraeli, je jasně viditelná také v tom, že i po založení církve staví Nový zákon vedle sebe znovu a znovu církev a etnický Izrael jako dvě odlišné entity (např. 1K 10,32), které jsou ale spaseny stejným způsobem – jedině z milosti, jedině skrze víru, jedině v božském Mesiáši, Božím Synu, Ježíši. Všech 77 NZ zmínek o Izraeli se při detailním rozboru textů vždy týká etnického národa. Jen kniha Skutků mluví o církvi (znovuzrozených z židů i pohanů) devatenáctkrát a etnickém Izraeli jednadvacetkrát a nikdy tyto termíny nepoužívá jako synonyma. Církev není nikde v Novém zákoně nazvaná duchovním nebo novým Izraelem a ani Izrael není nazván Církví. To platí i v případě Galatským 6,16, kde není možné ignorovat majoritní význam řecké spojky καί (kai) – a –, která zde vyzdvihuje jednoznačnou specifikaci židovských věřících a která neumožňuje použití tohoto textu k obhajobě teologie náhrady. 

Dostáváme se zpět k otázce, kdy budou Boží zaslíbení izraelskému národu naplněna?

Krátkou odpovědí je: v budoucím, doslovném, pozemském tisíciletém království, pod mocnou rukou Pána Ježíše, který bude vládnout z Jeruzaléma z trůnu krále Davida. Než se podíváme na Zjevení 20, tak si ještě krátce připomeňme, co bude tisíciletému království předcházet.

První klíčovou událostí v Božím řízení a zprávě časů je vytržení církve (1K 15,51–52; 1Te 4,13–18), které zaslíbil sám Pán Ježíš (J 14,1–3). Církev bude vzata do nebes, před soudnou stolici Boží k vykazatelnosti (Ř 14,10; 1K 3,10–15; 2K 5,10) a následné Beránkově svatební hostině (Zj 19,7–10). 

Na zemi zatím nastane sedmileté utrpení – tribulace, které je také definováno Danielovým sedmdesátým týdnem let. Na jeho počátku uzavře antikrist mírovou smlouvu s Izraelem. Tuto smlouvu ale v polovině tribulace poruší, umístí do chrámu pustošící ohavnost (Da 9,27; 11,31; 12,11; Mt 24,15) a začne pronásledovat jak etnický Izrael, tak všechny, kdo během tribulace uvěřili v Krista (Mt 24,15–28). Na zemi nastane velké soužení (Mt 24,21), které je druhou polovinou sedmi let soužení (Zj 11,2–3; 12,14; 13,5). Smyslem tohoto utrpení je soud nevěřících obyvatel země (Zj 6–18), ale především finální krok Boží výchovy svého vyvoleného izraelského národa (Da 9,24; 12,1) a jejich obrácení k němu. Hospodin bude s Izraelem podivuhodně pracovat, mluvit k jejich srdcím (Oz 2; Zj 12,13–15) a vylije na ně svého Ducha, aby poznali toho, kterého při prvním příchodu zavrhli a probodli (Za 12,10). Izrael bude volat k Pánu Ježíši o pomoc a on jej na konci tribulace vyslyší jako ten Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně (Mt 29,39).

Ježíš, Král králů a Pán pánů, se vrátí zpět na zem při události, kterou nazýváme druhým příchodem (Mt 24,27–31; Zj 19,11–21). Vytržení a druhý příchod jsou dvě různé události, a proto je Písmo konzistentně popisuje jinak. Pán Ježíš přijde na Olivetskou horu (Za 14,4), a tím naplní zaslíbení dané jeho učedníkům při jeho nanebevzetí (Sk 1,11–12). 

Pán Ježíš se vrátí na konci tribulace, přesně v momentu, kdy bude Jeruzalém obklíčen vojsky aliancí antikrista. V této finální bitvě, tak zvaném Armagedonu (Zj 16,13–16), během okamžiku srovná Pán Ježíš své nepřátele se zemí (Ez 39,3–4). Tento konflikt popisuje do detailů mnoho míst Písma. Padlých nepřátel bude tolik, že je bude dům izraelský pohřbívat sedm měsíců (Ez 39,12) a jejich zbroj likvidovat 7 let (Ez 39,9), což by nebylo možné, kdyby hned po Kristově druhém příchodu následovala věčnost (jak učí amilenialisté) a ne doslovné pozemské tisícileté království. 

Záhy po druhém příchodu Pána Ježíše ve slávě s církví na zem se také odehraje soud ovcí a kozlů, vzkříšení starozákonních svatých a mučedníků doby soužení (Mt 25,31–46; Jd 1,14; Zj 20,4; Da 12).

Tímto se dostáváme do 20. kapitoly Zjevení. Dispenzační premilenialismus jako jediný plně respektuje vnitřní chronologii knihy Zjevení, kterou nám v ní předkládá sám Bůh. To, že je Zjevení zapsáno chronologicky a že nám samo poskytuje klíč k pochopení a interpretaci, vidíme hned v úvodních slovech Pána Ježíše, který řekl Janovi ve Zjevení 1,19 toto: 

Napiš tedy ty věci, které jsi uviděl [oslaveného Pána Ježíše, Zj 1], 

a ty, které jsou [věk církve, Zj 2–3], 

a ty, které se mají stát po nich [události po vytržení církve Zj 4–22].

Chronologická návaznost Zjevení je v původním řeckém textu následně vyjadřovaná a jasně viditelná skrze dynamické používání vyjádření Καὶ εἶδον (a uviděl jsem). Toto gramatické spojení nás v textu knihy Zjevení posouvá dál a dál kupředu a je jasným, přirozeným stylisticko-gramatickým důkazem chronologie. V řeckých rukopisech je na začátku následujících veršů 5,1.2.6.11; 6,1.2.5.8.12; 7,2; 8,2.13; 9,1; 10,1; 13,1.11; 14,1.6.14; 15,1.2; 16,13; 17,3.6; 19,11.17.19 a hlavně také ve 20,1 (následně 20,4.11 a dále), což některé překlady nerespektují a vytváří chybný dojem přerušení kontinuity mezi 19. a 20. kapitolou. Tento chybný dojem potom vede vykladače popírající doslovný výklad milénia k tomu, že berou 20. kapitolu jako symbolickou rekapitulaci předešlých událostí. Naprosto přirozený rozbor textu respektující pravidla jazyka nás ale nenechává na pochybách, že se v přechodu z 19. do 20. kapitoly jedná o události, které na sebe chronologicky navazují. Jakákoliv jiná interpretace nemá v původních rukopisech opodstatnění. Zjevení 20 nás nebere zpět do přítomnosti, tak jak argumentují zastánci amilenialismu a postmilenialismu, ale popisuje další chronologické události. 

Osnova Zjevení předkládá následující chronologii: období církve (Zj 1–3), oslavená církev v nebesích kolem Božího trůnu (Zj 4–5), sedm let tribulace (Zj 6–19), kde do popředí jasně vystupuje starozákonní symbolika. Církev se v tribulaci již vůbec explicitně nezmiňuje, což implikuje, že v této době již církev není na zemi, ale v nebi (Zj 19,7). Následuje druhý příchod Krista ve slávě se svojí nevěstou (19,11–21), tisícileté království (Zj 20) a následná věčnost – nová nebesa, nová země a nebeský Jeruzalém (Zj 21–22).

Zjevení 20 nám tedy ukazuje, jak se Pán Ježíš vrátí na tuto zem společně s nebeským vojskem, kterým je oslavená církev, jež byla před začátkem tribulace (odtud pretribulacionismus) vzata do nebe, zničí nepřátelská vojska a antikrista a jeho falešného proroka uvrhne za živa do ohnivého jezera (Zj 19,11–21).
Následně (Καὶ εἶδον, Zj 20,1) sestoupí z nebe anděl, který se zmocní satana, na tisíc let ho spoutá a uvrhne ho do bezedné propasti, zamkne a zapečetí, aby již nemohl svádět národy. Zde (Zj 20,1–3) se nejedná o pouhé omezení satanovy působnosti na zemi (jak vykládají amilenialisté), ale absolutní odstranění satana ze země do Abysu (viz pateré zdůraznění – uvrhne, sváže, zapečetí, zamkne, nemohl). To je dle svědectví Písma v naprostém kontrastu se současností, kdy svůj boj stále svádíme s nadzemskými mocnostmi zla (Ef 2,2; 6,12), kdy satan stále obchází (přítomný čas) jako lev řvoucí (1Pt 5,8). To je něco úplně jiného, než co popisuje Zjevení 20.

Následně (Καὶ εἶδον, Zj 20,4) Kristus ustanoví tisícileté království na této zemi, ve kterém bude vládnout se svými svatými (Zj 20,4–6).

Na konci pozemského milénia bude satan naposledy na malou chvíli propuštěn, aby svedl národy a s nevěřícími se pokusil naposledy zaútočit na Boží svaté a Boží svaté město. Bůh je ale sežehne ohněm z nebe a satana uvrhne do jezera ohně, stejně jako to Bůh udělal s antikristem a falešným prorokem, kde budou trýzněni na věky věků (Zj 20,7–10). 

Následně (Καὶ εἶδον, Zj 20,11) Bůh zničí nynější zemi a nebe (Zj 20,11).

Následně (Καὶ εἶδον, Zj 20,12) přijde soud před Božím velkým bílým trůnem a kdokoliv nebude nalezen v knize života, každý neznovuzrozený, bude též uvržen do ohnivého jezera (Zj 20,12–15).

Následně (Καὶ εἶδον, Zj 21,1) Pán Bůh stvoří nové nebe a novou zemi a z nebe od něho sestoupí nový Jeruzalém, okrášlený jako nevěsta. Zde budou jeho svatí již na celou věčnost přebývat v jeho přítomnosti (Zj 21).

        Sama 20. kapitola Zjevení neposkytuje vyčerpávající a detailní popis milénia. Dává nám ale naprosto jasný rámec, do kterého pak zapadají tucty proroctví rozesetých v ostatních knihách Písma, které by bez doslovného milénia nebylo možné vůbec uchopit, aniž by nebyl jejich význam alegoricky relativizován, nebo dokonce zcela vyprázdněn. Kde jinde než v pozemském miléniu by se mohla doslovně naplnit proroctví z Micheáše 4,1–8, Ámose 9,11–15, Sofonjáše 3,9–20, Žalmu 2, Izajáše 2 11,6–9; 40,1–11 nebo toto Izajášovo proroctví:

Budu jásat nad Jeruzalémem a veselit se ze svého lidu. Nebude už v něm slyšet zvuk pláče ani zvuk úpěnlivého křiku. Nebude tam již miminko živé jen několik dnů a stařec, který nenaplní své dny. Neboť mládenec zemře ve věku sta let a ten, kdo nedosáhne sta let, bude považován za zlořečeného. (Iz 65,19–20)

Někoho možná napadne otázka, jestli bude milénium skutečně trvat tisíc let. Odpovědí je jednoznačné ano. Jedním ze základních pravidel výkladu Písma je akceptovat čísla doslovně, pokud není pádný a zřejmý důvod, to tak neudělat. V knize Zjevení je mnoho čísel a všem rozumíme doslovně, například: sedm církví (Zj 1), dvanáct kmenů a dvanáct apoštolů (Zj 21,12; 14), deset dní (Zj 2,10), třetina lidstva (9,15), dva svědkové (11,3), čtyřicet dva měsíců (Zj 11,2) a mnoho dalších. 

Pokud máme být ve svém výkladu konzistentní, potom musíme brát doslovně i tisíc let milénia, stejně jako bereme doslovně pět tisíc věřících (Sk 4,4) nebo sedm tisíc zabitých (Zj 11,13). 

V Písmu není nikdy použit „rok“ s přídavným jménem tak, aby neodkazoval na matematické vyjádření zmíněného časového úseku. Ve Zjevení 20 je vše navíc ještě umocněno zcela bezprecedentním opakováním tohoto konkrétního časového úseku 1000 let (navíc ohraničeného konkrétními počátečními a konečnými událostmi) rovnou šestkrát po sobě. 

Církev od svého vzniku až do čtvrtého století rozuměla tisíci letům ve Zjevení 20 doslovně. Ke změně začalo docházet až v pátém století, kdy Augustin, jenž byl zpočátku také přesvědčeným premilenialistou, začal pod vlivem Origenova platonismu prosazovat, že církev je dědicem izraelských zaslíbení. I přes to bral ale Augustin milénium ve Zjevení 20 jako doslovných tisíc let. 

V otázce milénia a jeho délky stojíme před podobným problémem jako v záznamu o stvoření v knize Genesis. I tam Hospodin šestkrát zaznamenal, že byl večer a bylo ráno a přidal číslo dne, při kterém stvořil danou věc (Gn 1). Pokud Pán Bůh opravdu tvořil šest doslovných dní, jak jasněji by nám to mohl zaznamenat? Na druhé straně, pokud má Hospodin v plánu skutečnou, pozemskou, tisíciletou vládu Pána Ježíše na této zemi, který jako poslední Adam vykoná to, co první Adam nedokázal, jak jasněji by nám to mohl zapsat, než že šestkrát zopakuje, že daná událost bude trvat tisíc let? I sám závěr knihy Zjevení nás svým obsahem jasně vede, abychom vše dali do paralely k tomu, co bylo na počátku – viz přístup ke stromu života (Zj 22,19). 

Autor: Radek Kolařík

Použité zdroje: