Zatím žádné komentáře

Mluvení v jazycích: Jde o skutečné cizí řeči?

Autorem článku je Natan Busenitz.

Dnešní příspěvek začnu otázkou: Znamenal dar jazyků v novozákonní době schopnost mluvit skutečnými cizími řečmi, nebo se jednalo také o řeč nekognitivní (která se podobala soukromým modlitebním jazykům moderních charismatiků)? Pro současnou debatu o daru jazyků mezi teology, kteří věří v pokračování nadpřirozených duchovních darů, a těmi, co naopak věří, že tyto dary byly jen pro prvotní církev, je odpověď na tuto otázku naprosto klíčová.
Hned na začátek je třeba říci, že dar jazyků byl ve skutečnosti darem určité řeči. Souhlasím s tímto tvrzením Wayna Grudema, který mimochodem věří, že nadpřirozené dary pokračují dodnes:
Nejprve musíme vysvětlit, že řecké slovo glossa, které překládáme jako „jazyk“, neznamená pouze jazyk coby fyzický orgán v ústech, ale také „řeč“. V novozákonních pasážích, kde se píše o jazycích, se samozřejmě používá ve smyslu „řeči“. Různé anglické biblické překlady tento výraz vždy překládají jako „mluvení v jazycích“ (to v angličtině na rozdíl od češtiny velmi silně evokuje právě fyzický orgán jazyka, pozn. překl.), což se mi zdá dost nešťastné, protože se takový obrat v angličtině jinak nepoužívá, a proto také navozuje pocit zvláštní zkušenosti, která se vymyká běžnému životu. Kdyby se to překládalo jako „mluvení řečmi“, neznělo by to tak podivně a čtenáři by to lépe přiblížilo, jak v prvním století řecky mluvící čtenář rozuměl textu Skutků nebo 1. Korintským.[1] (Systematic Theology, 1069)

Co si ale máme o daru jazyků myslet?

V průběhu církevní historie byl dar jazyků vždy všemi považován za nadpřirozenou schopnost hovořit skutečnou cizí řečí, kterou se mluvčí předtím neučil.
Spisy raných církevních teologů jako byli Irenej, Hippolyt Římský, Hegemonius, Řehoř Naziánský, Ambrosiaster, Jan Zlatoústý, Augustin, Lev Veliký a dalších to potvrzují. Uvádím jen několik příkladů:
Řehoř Naziánský (asi 329-390): „Mluvili cizími jazyky a ne svou mateřštinou a byl to převeliký div, mluvili jazyky, které se nikdy neučili. A bylo to znamení těm, co nevěřili, ne věřícím, aby nevěřící byli usvědčeni, jak je psáno ‚Cizími jazyky a cizími rty budu mluvit k tomuto lidu, ale ani tak Mě nebudou poslouchat,‘ praví Pán.“ (The Oration on Pentecost, 15-17)
Jan Zlatoústý (asi 344-407), komentář k 1. Kor 14:1-2: „A jako byl při stavbě věže [v Bábelu] jeden jazyk zmatený do mnohých, tak se pak mnohé jazyky často snoubily v jediném člověku, který dokázal mluvit persky i římsky i indicky i mnoha dalšími jazyky, zněl v něm totiž Duch svatý: a tomu daru říkali dar jazyků, protože lidé dovedli z ničeho nic mluvit různými jazyky.“ (Homilie na 1. Korintským, 35.1)
Augustin (354-430): „V nejranějších časech, Duch Svatý padl na ty, co věřili, a mluvili jazyky, které se neučili, jak jim Duch Svatý dával mluvit. Byla to znamení právě pro tu dobu. Neboť znamení Ducha Svatého bylo zapotřebí ve všech jazycích, aby se ukázalo, že Boží evangelium bude znít po celé zemi v každé řeči.“ (Homilie na První Janovu epištolu, 6.10)
Na základě toho byli církevní otcové také přesvědčeni, že jazyky ze Skutků 2 a z 1. listu Korinstkým 12-14 jsou totožné a že dar v obou pasážích znamenal schopnost mluvit skutečnou cizí řečí.
Podobně považovali i reformátoři dar jazyků za nadpřirozenou schopnost mluvit skutečnými cizími jazyky. Jan Kalvín přistupoval k 1. Kor 12:10 takto:
Mezi znalostí jazyků a jejich výkladem byl rozdíl, protože ti, co měli dar jazyka, často neznali jazyk národa, kterému sloužili. Ti, co vykládali, pak překládali cizí jazyky do vlastního. Tuto schopnost nezískali vlastním přičiněním nebo studiem, ale dostali ji nádherným zjevením Ducha. (Komentář k 1. Kor 12:10)
S reformátory se na tom později shodli i puritáni a další význační teologové jako Jonathan Edwards, Charles Hodge, Charles Spurgeon, B. B. Warfield a mnozí další.
Dokonce i zakladatel moderního letničního hnutí Charles Fox Parham byl skálopevně přesvědčen, že biblický dar jazyků znamená nadpřirozenou schopnost hovořit existujícími cizími řečmi, které se dotyčný nikdy předtím neučil. Když se svými studenty prožil moderní dar jazyků, měl za to, že se jedná o skutečné lidské řeči. Dokonce své mínění tehdy zveřejnil v několika novinových denících. (Citace jsou převzaté z knihy Strange fire /Cizí oheň/ od Johna MacArthura.)
Takto Charlese Parhama cituje 7. ledna 1902 Topeka State Journal: „Pán nám dá moc mluvit s lidmi z nejrůznějších národů, aniž bychom se jejich řeči museli učit ve škole.“
Kansas City Times jej 27. ledna 1901 cituje takto: „Mimo jiné máme poučit církev, že je zbytečné ztrácet roky přípravami misionářů na práci v cizině. Ve skutečnosti máme prosit Boha o moc.“
Hawaiian Gazette zase uvádí jeho výrok dne 31. května 1901: „Nepochybuji, že když budou daru jazyků hodni a budou o něj ve víře usilovat, dostanou jej a budou tak moci mluvit s lidmi, mezi kterými se rozhodnou pracovat, jejich vlastní řečí, což bude přirozeně nepopsatelná výhoda. Studenti z Bethel College se už nemusí biflovat jako dřív, aby se jazyky naučili. Budou na ně zázračně vylity (…) a se Španěly, Italy, Čechy, Maďary, Němci, Francouzi zvládnou mluvit v jejich vlastním jazyce. Vůbec nepochybuji o tom, že nám na našem setkání budou dány i rozmanité jazyky obyvatel Indie a dokonce i jazyk afrických divochů. Očekávám, že to bude to nejdůležitější shromáždění ode dne Letnic.“
Je jasné, že Parham i jeho studenti byli na základě studia Nového zákona přesvědčeni, že dar jazyků spočíval v zázračné schopnosti hovořit cizími jazyky, které se nikdy předtím neučili. Ale mělo to jeden háček. Brzy se ukázalo, že jazyky, kterými Parham a jeho studenti mluvili, nebyly žádné skutečné cizí řeči. Slovy charismatiků Jacka Hayforda a Davida Moorea:
Žel, domněnka, že se jedná o xenoglosní jazyky [tj. cizí jazyky], skončila fiaskem. Když se totiž letniční misionáři vydali se svým darem do zahraničí, zjistili, že jim jejich posluchači nerozumí. (The Charismatic Century, 42)
Další historici zaznamenali, jak zklamaná byla první generace charismatiků poté, co pochopila, že jejich jazyky nejsou skutečnými cizími řečmi:
S. C. Todd z Biblické misijní společnosti prováděl výzkum s osmnácti charismatiky, kteří se vydali do Japonska, Číny a Indie a „čekali, že budou domorodcům kázat v jejich jazycích,“ a přiznali, že zjistili, že „se to ani v jediném případě nepodařilo.“ Misionáři se vraceli zklamaní a bez úspěchu, což vedlo hnutí k přehodnocení názorů na mluvení v jazycích. (Robert M. Anderson, Vision of the Disinherited, 90–91)
Stojí za to poznamenat, že první generace charismatiků v jazycích nejen hovořila, ale i psala. A místní deníky zápis jazyků zveřejnily. Parhamova studentka Agnes Ozman byla první, kdo jazyky promluvil. 1. ledna 1901 údajně začala mluvit čínsky, čímž letniční hnutí odstartovala. Tvrdila, že čínsky umí i psát. Obrázek na začátku tohoto článku je ukázkou jejího psaní v čínštině.
Když se ukázalo, že to, co letniční nazývají jazyky, nejsou skutečné cizí řeči, ocitlo se celé hnutí před zajímavým dilematem. Buď se mohli nadále držet toho, jak jazykům rozuměli na základě exegeze Bible a svých prožitků jazyků se vzdát. Nebo se mohli přimknout k tomu, jak jazyky sami prožívali a radikálně změnit exegetický přístup. Vybrali si to druhé. Na základě toho, co charismatici ve dvacátém století prožívali, začali podstatu jazyků chápat úplně nově.
Je třeba zmínit, že dnešní charismatici připouští, že jazyky někdy mohou být cizími řečmi. Nepřímými důkazy se snaží doložit, že výjimečné případy, kdy moderní charismatici mluvili ve skutečných cizích jazycích, se doopravdy staly. Ale takové historky při podrobnějším přezkoumání neobstojí. D. A. Carson správně podotýká:
„Moderní jazyky jsou lexikálně nekomunikativní (slovy nic nesdělují, pozn. překl.) a těch několik zaznamenaných případů moderní xenoglosie [řeči v cizím jazyce] je doloženo tak chabě, že jim nelze přikládat váhu.“ (Showing the Spirit, 84)
Lingvistické studie zaměřené na moderní glosolálii (mluvení v jazycích) docházejí k závěrům, že charismatické jazyky se skutečným lidským jazykům vůbec nepodobají. William Samarin, profesor lingvistiky na Torontské universitě, po letech rozsáhlého výzkumu charismatických jazyků prohlásil:
Glosolálii tvoří řetězce slabik, jež se skládají ze zvuků, které mluvčí zná a víceméně náhodně řadí za sebe. Mluvčí při svém projevu ovládá rytmus, hlasitost, rychlost a modulaci hlasu, takže zvuky vyznívají jako pseudojazyk a na posluchače působí jako by říkal slova a věty. Glosolálie se jazyku podobá, protože mluvčí podvědomě chce, aby se jazyku podobala. Přes povrchní podobnosti s jazykem však glosolálie ze své podstaty jazykem není. (citováno z Joe Nickell, Looking for a Miracle, 108)
A to nás přivádí zpět k otázce, kterou jsme si položili na začátku. Bylo přesvědčení církve v průběhu celé její historie, že dar jazyků v Novém zákoně znamená nadpřirozenou schopnost mluvit cizí řečí, kterou mluvčí nezná, správné? Nebo má pravdu moderní charismatické hnutí, když tvrdí, že dar jazyků tkví v něčem jiném než v kognitivních cizích jazycích?
Během příštích několika týdnů bych se tomuto tématu rád věnoval a to tak, že budu uvažovat nad argumenty z knihy Začátečníkův průvodce duchovními dary z roku 2012 od Sama Stormse, který věří v pokračování nadpřirozených darů. Storms se snaží dokazovat, že moderní charismatická glosolálie není podvrh. Předkládá devět důvodů, proč věří, že jazyky nemusí být existující lidské řeči.
V následujících článcích se zamyslím nad každým z jeho argumentů.
[1] Grudem vysvětluje, že by se místo „speaking in tongues“ mělo lépe překládat „speaking in languages.“ V češtině se však výraz „jazyk“ běžně používá pro tělesný orgán i řeč, čili se podivnost anglického „speaking in tongues“ v českém překladu neprojevuje. Pozn. překl.

Napsat komentář