Během víkendu vyvrcholil čas smutku a vzpomínání na snad nejznámějšího českého zpěváka, který minulý pátek 4. října zemřel. Lidé jsou plní nostalgie a často i v šoku. Poslední měsíce zaplavily čas od času nejen bulvární plátky zvěsti o zdravotním stavu mnohonásobného Českého slavíka. O akutní změně se vědělo a závažnost leukemie je nezpochybnitelná. Stejně nás však jeho smrt zasáhla a šokovala, stejně jsme ji nečekali.

Když jsem nad touhle silnou odezvou na smutnou zprávu přemýšlel, došel jsem k poznatku, který stojí za zamyšlení. V našem národě bychom těžko hledali někoho jiného, o kom bychom měli snad až jakousi představu, že tu s námi vždycky bude. Jako mládežník jsem se samozřejmě narodil a vyrostl v době, kdy už dávno byl a zároveň ještě byl na vrcholu popularity. Naši rodiče a dokonce i prarodiče žili v době, kdy Karel Gott byl všude s nimi. „Božský Kája“, jak jej fanoušci nazývají, hrál po dekády z rádií, televizí, kazet a cédéček. Jakoby byl nedílnou součástí české identity a kulturního koloritu. Vždycky ho zde měli a o to méně jsme si uvědomovali, že navěky tak nebude.

Nemám ambice hodnotit uměleckou stránku zpěváka, ani jeho politické postoje či aktivity. Nepopiratelný je jeho um zaujmout a získat oblibu nejen u milionů Čechů, ale i cizinců. Dokonce i s mladými si čas od času z nostalgie jeho písně pustíme. Odchod Karla Gotta je však mimo vše uvedené hlasitým připomenutím něčeho, co se týká každého člověka. Jeho smrt je „memento mori“, tedy chodící připomínkou toho, abychom pamatovali na smrt. Abychom si byli vědomi, že jednoho dne naše pozemská pouť skončí. Všechno, co tohle latinské sousloví zahrnuje, však zahrnuje mnohem více a mnohem vážnějších věcí, než měli možná filosofové středověku a raného novověku, když jej přivedli na světlo světa, na mysli.

Realita smrti vzbuzuje úžas i úzkost. Přitom je nevyhnutelná. Boží slovo říká, že i ta největší celebrita, nejznámější zpěvák, herec, politik či vůdce nakonec protne cílovou pásku svého života a postaví se před Boha, který jej stvořil, aby se zpovídal z toho, jaký život prožil a zda je Božím přítelem či nepřítelem. První, co jemu tváří v tvář uvidí, je aspekt toho, že Bůh je svatý. Že je bez jakékoliv morální poskvrny, naprosto dokonalý a dobrý. A také, že Boží charakter určuje standard, skrze který je stvoření na posledním soudu měřeno.

Smíření s Bohem je otázkou srdce a v konečném důsledku je pouze mezi jedincem a Bohem. Jedině ten, kdo je očištěný krví Ježíše Krista jako zástupné oběti na kříži, na tomto dni zúčtování obstojí. Na takové věci je radno pamatovat –  ovlivní totiž naši věčnost. Věčnost, která opravdu je věčná. Úděl, který už nikdy nepůjde zvrátit ani změnit. Přijměme tak šokující a zarmucující zvěst o Karlu Gottovi jako Boží zastavení a připomínku, že i ten nejakčnější, ale i nejpohodovější život, dokonce i ta největší životní „jízda“ dojde do svého cíle a už nebude záležet na tom, zda nám u nohou leží celé Česko, zda nás zná celý svět. Bude záležet na jediném – zda známe Krista a máme skrze něj pokoj s Bohem. Ježíš sám v Janovi 14:8 řekl, že jiné cesty nebylo, není a nebude.

***

Memento mori – pamatuj na smrt! Pamatuj na svého Stvořitele, dokud máš čas na to se svým životem něco udělat a usmířit se s Bohem. Vystavěné křížky na hřbitovech by nám měly být kromě vzpomínky na zesnulé i připomínkou toho, že navěky na ně svrchu shlížet nebudeme. Jak pošetilá je představa, že máme spoustu času! Vložme naději v Ježíše Krista, dokud je čas! Krátký a pomíjitelný život je nic v porovnání s věčností, kterou prožijeme v jedné ze dvou destinací – v lásce a přítomnosti Boha, anebo odloučení od Něj.

(- Tomáš Ilgner, 12. října 2019)