Letošní rok je častěji než kdy jindy připomínáno reformační hnutí. Rok 2017 značí výročí rovných pěti set let od formálního počátku reformace, které začalo právě během tohoto víkendu ve Wittenbergu zveřejněním 95 tezí augustiniánského mnicha Martina Luthera. Reformaci charakterizuje návrat k Písmu jako nejvyšší autoritě vyjádřený v učení Sola Scriptura, jenž se stal palivem pro celou reformaci církve. Nyní však, o pět století později, po množství těch, kteří nás předešli do věčnosti mučednickou smrtí za to, v co věřili, co učili a na čem trvali, horlivost reformátorů za pravdu již nepokračuje a je nahrazena spíše horlivostí v odkládání toho, co nás rozděluje a zaměření se na to, co nás spojuje. V kurzu je ukládání doktrín do horních polic k údělu chytat dopadající prach a pod vlajkou lásky hýčkání kdejakých zásad než slavení reformace.

Lehce provokativní téma, přednesené již v jistém kázání, jsem zvolil záměrně. Otázka existence různých denominací, které se hlásí ke křesťanství, je aktuální nejen mezi baptisty. Další řádky tohoto zamyšlení budou věnovány právě tomu, jestli široká ekumena a jednota napříč evangelikálními denominacemi a partikulárně Římskokatolickou církví jako oficiální denominací je ve světle Písma moudrá a Bohu milá.

Jedním z aspektů, jenž Nový zákon učí ohledně církve, je úsilí o bratrskou lásku a jednotu mezi křesťany. Nabízejícím se a rozšířeným argumentem je, že nevěřící lidé jsou od křesťanské víry odrazováni nejednotou křesťanů. Zlepšit tohle svědectví a naplnit Ježíšovu vůli ohledně jednoty má vyřešit právě hledání společné řeči a sjednocení se pod tím, že společně „přece všichni věříme v Ježíše Krista“. Výsledkem je společný dialog, spolupráce a úsilí o to být za jedno. Příznivci takzvané ekumeny svoji snahu staví na tom, že máme stejného Boha, kterého uctíváme. Otázka, kterou si však musíme klást, je, co činí křesťana křesťanem. Zabývat se tím, jaká společná půda leží mezi evangelikálním a římskokatolickým „táborem“, a jestli vůbec nějaká.

Jeden by namítl, že přece všichni věříme v jednoho Boha, ve Trojici, v oběť a vzkříšení Ježíše Krista, nebo v nebe a peklo. Jsou však tyto položky tím, co charakterizuje skutečné biblické křesťanství? Neshodli bychom se na možná odlišných aspektech i s dalšími náboženstvími? Mezi evangelikalismem a římským katolicismem nepopiratelně existují rozpory. Rozhodujícím tedy je, jak zásadní jsou. K tomu potřebujeme vyjasnit, kde leží samotné jádro křesťanské víry, jenž opravdu přináší smíření s živým Bohem. Mezi rozdíly je možné jmenovat autoritu papežství jako prostředníka mezi Bohem a lidmi, učení o očistci a nulovou jistotu údělu člověka během pozemského života, učení o transsubstanciaci při eucharistii, učení o Marii a našem vztahu k ní jako prostředníkem, skrze kterého přistupujeme k Bohu, pokračujícímu systému odpustků, zpovědích nebo autoritě, jenž leží rovnocenně na pilířích svatého Písma a Tradice. Jestli je však něco, na čem závisí nade vše zmíněné, pak je to evangelium, jenž představuje doslova otázku života a smrti.

Příznivce ekumeny by mohl argumentovat, že „římští katolíci přece také věří v Ježíše, a to je hlavní“. Je to však druh víry, který přináší věčný život? Kde leží pravda evangelia? Na tom, že jsme spasení milostí skrze víru, se ještě shodneme. To, co však odlišuje biblické evangelium je skutečnost, že spasení a smíření s Bohem je pouze a jen milostí. V učení reformace sola fide narážíme. Na rozdíl od protestantismu, Římskokatolická církev ve svém oficiálním učení k milosti Bohem zjevené přidává další zásluhy v podobě svátostí. Obstojí římské evangelium ve světle Písma?

Boží slovo si nárokuje unikátní původ, autoritu, ale i užitek. Zrcadlo pravdy nastavuje učení římského katolicismu v dopise Galatským. Apoštol Pavel se
vší autoritou od samotného Boha odsuzuje jakékoliv evangelium odlišné od toho, které přijal od Krista. Odmítá požadavek obřízky pro spasení. Jak může souviset epištola z rané církve se situací o dva tisíce let později? V obou případech je společným jmenovatelem tentýž princip, kdy k Boží milosti je přidáváno něco dalšího, co má zásluhu na našem spasení. Kniha Galatským představuje v určitém smyslu analogii právě kritiky učení Římskokatolické církve. Odmítnuto musí být cokoliv navíc, nehledě na to, zda jde o obřízku nebo o svátosti, které slouží jako prostředek, skrze který člověk přijímá Boží milost.

Ve světle historie potřebujeme stát spolu s Atanášem, Lutherem, Kalvínem, Zwinglim a dalšími v tom, že evangelium je Boží mocí ke spasení. Zatímco v určitých výstupech reformace ochotně stojíme, kruciální zůstává obsah evangelia, kdy Boží Syn Ježíš Kristus zemřel jednou provždy na kříži jako bezhříšný za hříšné, byl vzkříšen a v okamžik, kdy v něj člověk uvěří, jako dar dostává odpuštěné hříchy a věčný život. Smíření s Bohem, které stojí zcela mimo naše úsilí a zásluhy je na hony vzdálené od evangelia Vatikánu. Základní otázka spasení je důkazem toho, že evangelikálové a Římskokatolická církev nejsou za jedno a že nejsou na jedné lodi.

Důrazem Římskokatolické církve posledních let či dekád je, abychom dali za hlavu dřívější křivdy a byli spolu, protože „protest“: je u konce. A jistě, války protkané fyzickým násilím nejsou na místě. Protest však není u konce, protože protestanté a Řím nejsou jedno. Naše evangelium není shodné, Římskokatolická církev nikdy neustoupila ve svém oficiálním učení z ničeho, co přijali na Tridentském koncilu. Důvody a motivy, které Římskokatolickou církev k tomuto dialogu vedou, nebudu rozebírat, i když je evidentní, že Vatikán by rád sjednotil zpět domů všechny, kdo si říkají křesťané, pod vlastní křídla. Ve zbývajícím prostoru se zaměřím na zodpovězení otázky již položené. Je tedy ve světle zmíněného žádoucí a moudré, abychom s ŘKC spolupracovali jako s množinou bratrů a sester – jak z hlediska svědomí před Bohem, tak z hlediska lásky k lidem uvnitř ŘKC?

Pokud přihlédnu do Božího zjeveného slova, docházím přesvědčení, že to není ani moudré, ani možné. Co více, domnívám se, že ten, kdo slepě podniká ekumenu s Vatikánem a tváří se, že je vše v pořádku, zapírá pravdu. Proč? Pokud nemáme stejné evangelium, nemáme ani stejný základ a nemáme ani skutečnou jednotu. Pravda vyjádřená jasně a bez ústupku, je projevem skutečné lásky, o jež je žádoucí, na rozdíl od proklamace falešné jednoty, která ve skutečnosti neexistuje.

Pokud je otázka zodpovězena, dalším krokem je rozhodnutí, jaký vztah k Římskokatolické církvi je tedy správný. Máme všechny katolíky zavrhnout? Jsem přesvědčen že nikoliv! Postoj hodný následování vyjádřil apoštol Pavel v Řimanům 10:1-3, kde neskrývá zármutek nad svými tělesnými bratry a touží po tom, aby mohli dojít k poznání Krista. Znovuzrození křesťané, kterým Bůh zjevil hříšnost a potřebu Krista, kteří vložili svoji naději v Krista, potřebují stejnou lásku a zájem o členy uvnitř Římskokatolické církve. Jakákoliv pýcha u nic víc, než omilostněných hříšníků není na místě.

Správný přístup k učení a lidem uvnitř římského katolicismu nezbytně zahrnuje oddělení roviny členů církve od organizace církve, jenž vyžadují i odlišný přístup – v jednotlivcích spatřovat misijní pole, projevit jim lásku a být zaměřen na evangelium. Mít zájem, zvát je tam, kde zní Boží slovo a evangelium, mluvit s nimi a poukazovat, kde vskutku je smíření s Bohem. Co se však učení Vatikánu týče, být neústupní jako reformátoři a bránit pravdu, která je jen jedna, a to pravda zjevená v Božím slově. Učení Římskokatolické církve není v souladu sni s jednou z reformačních solas.

Nezbytným předpokladem je správné rozlišení mezi tím, kdy jsme s jednotlivými katolíky přátelé a mezi tím, kdy již s oficiální církví spolupracujeme. Prohlašovat rozdíly v základní otázce evangelia a poté stát bok po boku jako jednotní je rozpolcenost, poněvadž skrze aktivní účast na ekumeně svůj souhlas dosvědčujeme. Naopak jednotliví členové římského katolicismu jsou z masa a kostí a duší, jenž potřebuje Krista, stejně jako kdokoliv jiný.

Co dodat? Hlas reformace zní po pěti stech letech neméně naléhavě. V sázce není nic menšího, než ryzost evangelia a věčný úděl lidských duší. Vyhlašování jednoty, navzdory skutečnosti, že evangelikálové a Řím máme jiného Krista, je vyhlašování falešné jednoty, která je sice krásným lidským snem, ale ne Boží vůlí ve světle jeho Slova.

Dne 28.10.2017 v Aši, autor: Tomáš Ilgner