Symetrie může být úžasná. Přemýšlejte nad složitostí sněhové vlčky nebo geometrií některých ikonických budov jako je Kapotol v USA nebo Buckinghamský palác nebo nad kruhovou symetrií šišky. Pokud by kterýkoliv z těchto příkladů byl zkreslený a symetrie se vytratila, byla by okamžitě pryč i jejich estetická přitažlivost.
Před několika lety korporátní sponzoring společnosti London Eye (provozující ikonické kolo ve městě, pozn.) převzala jiná společnost, která později přebarvila jednu z obřích kapslí ve výrazně červenou barvu své značky. Ozvaly se protesty, kolo najednou ztratilo symetrii. Zkrátka již nevypadalo stejně.
Ovšem jsou chvíle, kdy je asymetrie i nádherná. Lidské tváře nejsou symetrické a ikdyž se může zdát, že to je nedokonalost, není tomu tak. Pokud byste byli stvoření tak, aby jedna polovina vaší tváře zrcadlila tu druhou, vypadalo by to symetricky, ale ne dobře. Vypadalo by to elegantně, ale způsobem, který ukazuje, že tváře nejsou určeny k tomu, aby vypadaly elegantně. Jsou přiliš osobní. Symetrie zde nefunguje. Asymetrie vaší tváře je jedna z věcí která ji činí tak úžasnou a odlišně vaši.
Boží asymetrie
U Boha existuje také určitá asymetrie. A podobně jako u nás, je i tady jednoznačná krása.
Mnoho let jsem si myslel, že Boží láska a hněv jsou navzájem rovné a paralelní výstupy z toho, kým On je. Nakonec, Bůh je láska (1 Jan 4:8) a Bůh je světlo (1 Jan 1:5) a tak jsem předpokládal že každá z nich je zdrojem buď Boží spásy nebo soudu. Dokonce jsem dokázal namalovat tabulku, která vykreslovala vedle sebe Boží lásku a hněv, včetně biblických příkladů a verše pro každou z nich. Vypadalo to elegantně a uspořádaně, což je, jak jsem instiktivně chtěl mít svoji teologii.
Ovšem zatímco Boží láska i hněv jsou nenpopsatelně a nezbytně aspekty toho, jak s námi zachází, nejsou symetrické. Nevychází z té stejné části Božího bytí se stejnou silou. Obě dvě nejsou pouhými paralelními součástmi Boží práce.
V knize Pláč nalezneme znamenité a skličující úvahu o Božím soudu, který zdecimoval národ Izrael ve Starém zákoně. Tato kniha je velmi barvitá a přesto pečlivě strukturovaná, kdy je sepsána ve formě akrostychu.
Ve svém středu, uprostřed prostřední kapitole nalezneme slova potvrzení a naděje. Naděje se tak stává jádrem celé knihy, i když ne její poslední poznímkou, protože poslední pasáže se vracejí zpět k projevům nářků. To, co nám tedy tedy kniha Pláč dává, není postup od smutku k naději, ale místo toho naději v (doslovném) středu nářku. Anebo, tak jak to uvádí Nový zákon, naději, která se raduje uprostřed našich utrpení (Římanům 5:3).
Milostivý a milosrdný
Co je tedy tato naděje? Naděje je v tom, že tenhle soud nebude posledním slovem pro Boží lid, viz Pláč 3:31:32:
Neboť Panovník neodvrhne navěky; neboť jestliže sklíčil, slituje se podle svého hojného milosrdenství.
A v čem tuhle naději nacházíme? Právě v Boží asymetrii, viz Pláč 3:33:
Neboť ne z vlastního rozmaru pokořuje či skličuje syny člověka.
Pisatel je nadále neochvějný, když uznává boles soudu. Bůh odvrhuje, Bůh působí zármutek, Bůh způsobuje utrení. Tohle autor knihy nezpochybňuje.
I když je takový soud nepopřitelný, není to to, co je nejhlouběji v Božím záměru pro jeho lid. Boží soud nebude navěky (Pláč 3:31), Bůh ještě bude mít soucit (Pláč 3:32). A, v zásadě, tohle není o tom, jaký by Bůh byl. Čteme, že to není „z jeho srdce (rozmaru)“. Bůh to dělá, chce to udělat. Ale není to, kde by se v konečném důsledku nacházelo jeho srdce.
Co je naopak ústřední pro Boha, je jeho soucit a věrnost. Jeho soud je skutečný, ale není základní. Jeho láska a hněv nejsou symetrické, jako o něm jasně ukazují vlastní Boží slova. Slova tak základní zní znovu jako ozvěna skrze zbytek Starého zákona:
Hospodin prošel kolem něho a zavolal: Hospodin, Hospodin, Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti. (Exodus 34:6)
Tohle je pomyslný prapor, který visí kolem všeho, co o sobě Bůh ukazuje. Vidíme to rozebírané několikrát skrze celý Starý zákon. Je to neopakovanější verš celé Bible. Mnoho věcí o Bohu je pravdivých. Všechny z nich jsou slavné. Přesto, ne všechny jsou zcela základní. Tahle však ano.
Boží vyvěšený „tweet“
Bůh je pomalý k hněvu. Není ten, koho by se druhý snadno dotkl, není výbušný. Není připravený zaútočit. Jako to uvedl Ray Ortlund: „Boha nesvrbí ruka, aby udeřil kladivem. Musíme ho k tomu dovést.“ Namísto toho, „jeho spotánní srdce je milovat nás.“
Bůh není pomalý k milovaní, je pomalý k hněvu. Je to jeho láska, jejíž pomyslný motor je stále v chodu, vždy připravený vyrazit. Naopak, jeho hněv v něm musí být vybudován. Tyhle dvě věci neobsazují stejné místo v jeho citech. Láska přetéká tam kde hněv ne. Je to láska, kterou vlastní v nespoutané míře, ne hněv.
Tohle je pomyslný vystavený Boží „tweet“. Všchno ostatní musí být čteno ve světle právě téhle pravdy. Formuje totiž kontext a rámec pro všechno ostatní co nám Bůh o sobě odhal. Tahle věrná, stálá a smluvně zaručená láska je něco, co nacházíme v tom nejhlubším jádře Boží bytosti. Nic nevystihuje lépe jádro toho, kým e.
Boží hněv je skutečný, ale není ve středu. Láska a hněv nejsou perfektně v rovnováze na nějakém nebeském vahadle: Bůh leží těžce a neomylně na jednom více než na druhém. Je to jeho láska, která vychází ze srdce a proto odsud vychází i nádherná zpráva a veliký pokoj pro Jeho lid.
a
Článek byl převzat a přeložen z křesťanského portálu DesiringGod.com (The Most Repeated Verse in the Bible) a jeho autorem je Sam Allberry, který je apologetem a pisatelem pro Ravi Zacharias International Ministries a spolupracujícím editorem pro The Gospel Coalition.